Závěrečné drama nibelunského cyklu dirigoval tvůrce hudebního nastudování Franz Welser-Möst. Zvuk orchestru pod jeho energickým vedením o něco málo zprůzračněl.

Provedení bylo vycizelovanější, i když oproti Adamu Fischerovi jen ve velice jemných detailech. Zdálo se, že pan Generalmusikdirektor má svůj orchestr přece jen o něco více pod kontrolou a dává provedení nepatrný punc originality. Musím sebekriticky přiznat, že mluvím skutečně spíš o pocitu a že bych sluchovou zkoušku při rozeznávání rád absolvoval naslepo. V režijním pojetí se objevilo několik dobrých a netradičních nápadů – především smíření Brünnhilde s Gutrune a komický prvek v postavě Hagena.

Stephen Gould zvládl náročný part Siegfrieda výborně, i když se zdálo, že ve třetím dějství při volání na ostatní lovce je na hranici sil. Nebyla to pravda, vyprávění o svém mládí zvládl perfektně včetně imitací zpěvů Lesního ptáka. Michaela Schuster byla stejně skvělá Waltraute jako Fricka ve Valkýře i Zlatu Rýna. Eric Halfvarson charakterizoval zloducha Hagena svým světlejším basem zcela přesvědčivě, včetně neurotického rysu, který jeho postava měla. Zdědil jej po svém otci Alberichovi, jehož part zazpíval Tomasz Konieczny stejně dobře jako ve Valkýře. Z úvodní trojice sudiček vyčnívala Nadia Krasteva jako První Norna, další dvě byly spíš průměrné, u Caroline Wenborne se nic nevylepšilo ani v roli Gutrune. Skvěle tentokrát zazpívaly dcery Rýna, jejich scéna se Siegfriedem ve třetím dějství byla okouzlující.

Eva Johansson skutečně nemá na Brünnhilde dostatečně dramatický hlas, ale na druhou stranu má dostatek pěvecké inteligence. Nesnaží se násilně proniknout za hranice svých možností a nezkouší se prokřičet tam, kam nedozpívá. Tvoří kultivovaně tón a dlouhý závěr celého Ringu, který ležel na jejích bedrech, byl přinejmenším důstojný, i když bylo během představení znát, že se na něj poněkud šetří. Jakkoli nebyl její hlas skutečně vysokodramatický, podala během celého cyklu obdivuhodný výkon.

V celém vídeňském Prstenu by se vlastně našlo jen několik drobných chyb, vezmeme-li v potaz jeho obrovský rozsah. Při veškeré kritice je nutné si také uvědomovat, že se pohybujeme v uměleckých sférách, o nichž se našim operním divadlům může jen zdát – zažil jsem mnoho představení, kdy mi bylo do pláče už během předehry. Tentokrát se podobný pocit dostavil teprve v závěru s vědomím, že nádherné a nádherně provedené dílo končí.

Richard Wagner: Soumrak bohů (Götterdämmerung), druhý večer cyklu Prsten Nibelungův (Der Ring des Nibelungen), libreto skladatel. Hudební nastudování: Franz Welser-Möst, režie: Sven-Eric Bechtolf, scéna: Rolf Glittenberg, kostýmy: Marianne Glittenberg. Siegfried – Stephen Gould, Gunther – Markus Eiche, Hagen – Eric Halfvarson, Alberich – Tomasz Konieczny, Brünnhilde – Eva Johansson, Waltraute – Michaela Schuster, Gutrune – Caroline Wenborne, První Norna – Nadia Krasteva, Druhá Norna – Stephanie Houtzeel, Třetí Norna – Caroline Wenborne, Woglinde – Simina Ivan, Wellgunde – Sophie Marilley, Flosshilde – Zoryana Kushpler. 13. 4. 2011, Wiener Staatsoper.