Hravé, výtvarně téměř komiksové pojetí a dominantní ženské hrdinky spojovaly dvě odlišně myšlené opery: prvotinu Leoše Janáčka Šárka a snovou Ariadnu, pozdní dílo Bohuslava Martinů.

Jeviště bylo rozděleno na dvě horizontální části plošinou, jíž prorůstal zrcadlově souměrný strom, u něj stál Přemyslův volek. Strom v závěru převzal roli hranice, v níž shořel mrtvý Ctirad i se Šárkou. Kostýmům mužů i žen dominovaly červené a zelené rukavice – na každé ruce jiná barva. Postavy Šárky byly pojaty maximálně odosobněným způsobem, spíš jako figurky z nějaké dětské akční hry. K tomu přispívala i výrazná barevnost kostýmů a svérázně stylizované prvky na hlavách – Přemyslovy “rohy”, Šárčina “koruna”, Lumírova “anténa”. Hlavní postavy byly označeny počátečními písmeny svých jmen, Šárka ve svém motorkářském unisexovém kostýmu měla zlaté “S” pověšené na silném řetězu. Zdálky připomínalo i její roh, ale těžko říct, jestli to byl záměr. Mužské kostýmy doplňoval ženský prvek sukně. Gesta i pohyb byly silně stylizované, nebyla v nich ale logická důslednost. Jevištní stylizace Šárky byla esteticky jednotná a jako vyjádření dávného mýtu dávala smysl, ale s hudbou a textem si její hravost moc nerozuměla. Tvořila k nim spíš další vrstvu, která si žila svým vlastním životem a bylo jen na divákovi, jestli ji přijme.

Opera sama totiž bere událost z “Dívčí války” smrtelně vážně, archaický text pracuje se symboly Trutova mlatu a štítu a Libušiny koruny. V hudbě se Janáčkův zralý styl projevuje jen v náznacích, inspirace Smetanou a částečně i Wagnerem je více než zřetelná. Tady byl – podle mého názoru – také kámen úrazu, co se týká hudebního nastudování a provedení. Orchestr i dirigent by potřebovali zkušenosti z provozováním hudby Richarda Wagnera, aby Janáčkovu Šárku provedli s maximálním účinkem. Když opominu řadu drobných intonačních nejistot, nejproblematičtější byl roztříštěný zvuk orchestru. Jednotlivé nástrojové skupiny se nepojily dobře dohromady a netvořily mohutný, sytý zvuk, jaký by novoromanticky pojaté dílo potřebovalo. To samé platí i pro sbor. Nutno ovšem připomenout, že stejně jako v případě Káti Kabanové provedení neřídil autor hudebního nastudování, což pokládám za lapsus.

Pěvecky dominovala Dana Burešová, její procítěný výraz dodával celému nastudování život. Dobře se vyrovnala i s tím, že její hlas není vyloženě dramatický soprán, o nějž si role Šárky říká. Luciano Mastro vedle ní působil matnějším dojmem. Jakub Kettner zpíval Přemysla poněkud monotónně, ale je to spíš samotnou rolí, Martin Šrejma se téměř ztrácel.

Obě opery se hrály na jedné scéně, která se o přestávce otočila vzhůru nohama, Přemyslův volek ztratil hlavu, tedy identitu. Hádanka “kdo je vlastně Mínotaurus” byla nastolena hned od začátku. Snové pojetí mýtu o Théseovi a Ariadně pojal Rocc naopak velmi civilně, skoro jako by si utahoval z lidí, kteří usnuli na pláži na sluníčku a mají z toho divné sny. Plážové šaty Ariadny a vycházkový oblek Thésea k sobě ladily, byly dílem stejně uvažujících (či snících) hlav. Théseova kravata byla navíc stejně pruhovaná jako překřížené pásky, které se spustily před scénu a symbolizovaly labyrint. Hlas Mínotaura se ozýval za scénou, jeho soupeři místo tajemné obludy viděli jen svůj odraz v zrcadle. Všechna svá bludiště i přízraky si nosíme s sebou a v sobě – takové bylo sdělení, tentokrát zcela ve shodě s dílem samotným.

Orchestr se v Ariadně probudil – bylo slyšet, že mu neobarokní Martinů sedí mnohem lépe. Jakub Kettner v roli Thésea měl také mnohem lepší příležitost než v Šárce, aby ukázal své schopnosti. Jeho projev byl najednou pestrý a plný života. I Martin Šrejma v roli námořníka Burúna ožil, pěvcům zřejmě dělal komorněji znějící orchestr dobře. Při psaní role Ariadny myslel Martinů na Marii Callas a Zuzana Marková se s obtížnou partií rvala jak mohla. Její celkový projev byl živý až k neodolatelnosti, bylo jí plné jeviště a vlastně celou inscenaci táhla za sebou. Kdybych se ale omezil čistě na zpěv, vytknul bych jí příliš velké, nestylové vibrato i nejistotu v koloraturách. Myslím, že má na takové role ještě čas. Hrálo se v českém překladu a všem pěvcům bylo dobře rozumět, stejně jako v Šárce.

Janáček tentokrát hudebně i divadelně poněkud ostrouhal, jakoby si s chmurným mýtem končícím v plamenech hranice inscenátoři nevěděli úplně rady. Představení dvou mytických oper v jednom večeru ve mě zanechalo dojem, že celková jevištní koncepce, která je měla propojit, byla myšlena spíš pro závěrečnou Ariadnu, jejíž nastudování pokládám naopak za velmi zdařilé.

Leoš Janáček: Šárka, libreto autor podle Julia Zeyera. Bohuslav Martinů: Ariadna (Ariane), libreto autor podle George Neveuxe. Hudební nastudování: Jakub Klecker, dirigent: Jan Šrubař, režie a scéna: Rocc, kostýmy: Rocc a Vendula Johnová. Šárka: Dana Burešová, Ctirad: Luciano Mastro, Přemysl: Jakub Kettner, Lumír: Martin Šrejma, Ariadna: Zuzana Marková, Théseus: Jakub Kettner, Mínotaurus: Martin Gurbaľ, Burún: Martin Šrejma, Stařec: Václav Živný. Orchestr a sbor Národního divadla moravskoslezského. 25. 11. 2010, Mahenovo divadlo, Brno, v rámci festivalu Janáček Brno 2010.