Událostí festivalu Janáček Brno 2010 měla být Káťa Kabanová v režii Roberta Wilsona a do značné míry jí také byla. Nastudovala ji opera Národního divadla v Praze. Režisér pracuje s oproštěnými výrazovými prostředky, ovšem perfektně promyšlenými a dotaženými do nejmenších detailů. Stylizovaný pohyb, výrazné gesto, mimika, světlo a tvar jsou stavebními kameny jeho inscenací. Realistické, civilní divadlo je zcela zapomenuto. Všechno do sebe zapadá, všechno je provázané a má svou logiku v divadelním prostoru.

Robert Wilson se pohybuje na scéně již přes čtyřicet let a za tu dobu se celkem pochopitelně do jeho práce vloudila jistá manýra. Kdo již některé jeho inscenace viděl, nebyl asi vyloženě překvapen. Prázdné jeviště s nasvětleným pozadím a miniaturní siluetou domku, Volha pouze naznačená lesklým pásem položeným na zemi. Pěvci v jednoduchých kostýmech pomocí světla často vizuálně redukovaní na pouhé siluety. Místy přibyde rekvizita jednoduchého, charakteristického tvaru. Vztahy mezi jednotlivými postavami vyslovené pouze náznakem doteku, pohledem. K tomu velkolepá teatrální gesta hovořící o vnitřním životě a dramatech. Ve Wilsonově světě ovšem působí teatrálním a velkolepým dojmem i poklepávání prstem.

Zarazilo mě především to, že režisér svým netradičním jazykem mluvil o situacích zcela tradičně, nepokoušel se o žádný nový výklad. Zdůraznění sadomasochistického prvku ve vztahu mezi Kabanichou a Dikojem dokonce zavánělo laciností. Ta vyloženě čišela z projevu náhodného chodce, který Káťu obtěžuje při jejím závěrečném monologu, protože ji považuje za prostitutku. Wilsonovy režie připomínají promyšlený funkcionalistický interiér, v němž má všechno své přesné místo a nepatřičnosti z něj trčí desetkrát hůř než v běžném bytě.

Vrcholem bylo Kátino přiznání nevěry s Borisem ve třetím aktu. Káťa se pohybovala v polorozpadlém krovu vyhořelé budovy, čímž se stala součástí stropní malby geheny, o níž se před chvílí mluvilo. Na šikmé linie krovu navazovala světla blesků a nakonec se všechno propadlo pod zem. Tak nějak si představuji současné divadlo, které se nevzdává touhy oslňovat a udivovat, ale nečiní tak prvoplánově a samoúčelně.

Ve výborné inscenaci mě rušilo jen několik zmíněných nedůsledností, i když si nejsem jistý, jak se na celou věc dívalo brněnské publikum. Zdálo se mi spíš zaražené něčím zcela nezvyklým než nadšené nebo rozhněvané. Myslím ale, že je to spíš projev dlouhodobé uzavřenosti naší operní scény vnějším vlivům, kterou se i uvedení Káti Kabanové pokusilo narušit. Inscenace Roberta Wilsona na špičkovou scénu prostě patří a po této stránce se pojem “událost festivalu” podařilo beze zbytku naplnit.

Nemile mě překvapilo, že provedení neřídil autor hudebního nastudování Tomáš Netopil, ale jeho asistent Robert Jindra. Káťa je obklopena snad nejvřelejší hudbou, jakou kdy Janáček napsal, její lyrismus byl ale úplně ztracený. Orchestr hrál bez vzletu a poezie. U monologů titulní hrdinky se orchestr utápěl v monotónnosti a mezzoforte, a když se přece jen dramaticky rozbouřil, přehlušil všechny pěvce. Pianissima jako by neexistovala. Maria Kobielska zazpívala Káťu s citem a výrazem, i když oslnivě barevný soprán nemá. Pěvecky nejvýraznější byl Jaroslav Březina v roli Kudrjáše, blížil se mu Tomáš Juhás jako Boris, i když u něj rušil poněkud ostrý témbr. Jinak se jednalo o stejné typy hlasů. Valentin Prolat jako Tichon a Luděk Vele jako Dikoj podali solidní, ale nevyčnívající výkony. Yvoně Škvárové v roli Kabanichy začínal znít hlas až někde k forte, v nižší dynamice byla nevýrazná a nejistě nasazovala. Kateřina Jalovcová má hezký hlas, ale vypadávala z rytmu, zvlášť v popěvcích s Kudrjášem ve druhém dějství to bylo hodně slyšet. Průměrného hudebního provedení je velká škoda, detailní jevištní ztvárnění by si zasloužilo adekvátní protějšek v hudbě, ne pouhý podkres.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o vůbec první uvedení Wilsonovy inscenace v Brně, nebyla to zdaleka událost pouze festivalová. Tím větší škoda, že pokulhávalo hudební nastudování. Osobitá, perfekcionistická a nekompromisní jevištní řeč ale nenechala chladným nikoho.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová, libreto autor. Hudební nastudování: Tomáš Netopil, dirigent: Robert Jindra, režie, scéna a světelný design: Robert Wilson, kostýmy: Yashi Tabassomi. Savjol Prokofjevič Dikoj: Luděk Vele, Boris Grigorjevič: Tomáš Juhás, Marfa Ignatěvna Kabanová (Kabanicha): Yvona Škvárová, Tichon Ivanyč Kabanov: Valentin Prolat, Katěrina (Káťa): Maria Kobielska, Váňa Kudrjáš: Jaroslav Březina, Varvara: Kateřina Jalovcová, Kuligin: František Zahradníček, Glaša: Lenka Šmídová, Fekluša: Ladislava Šindelková, Pozdní chodec: Václav Hajduch, Žena: Nikola Houdková. Orchestr a sbor Národního divadla v Praze. 23. 11. 2010, Janáčkovo divadlo, Brno, v rámci festivalu Janáček Brno 2010.