V těchto dnech probíhá v Ostravě osmé bienále festivalu New Opera Days Ostrava. Jediný festival v České republice, který se systematicky věnuje uvádění zcela nových oper, má za sebou první tři dny nabité světovými premiérami.

Kristýna Švihálková vytvořila Company na námět Samuela Becketa jako situaci, v níž není jasné, kdo a ke komu mluví. Na scéně se prolíná magie nejistoty s neuchopitelností světa.

No. 61, David od Richarda Ayrese je ohromně působivý obraz déletrvajícího soužití s člověkem s demencí. Ayres vyšel ze zkušenosti s vlastním otcem a vytvořil fantasticky vyváženou směs osobního zaujetí a uměleckého odstupu.

Miroslav Tóth a jeho Bílá smrt je už autorův třetí postapokalyptický příspěvek do programu New Opera Days Ostrava. Tentokrát se hrálo v Komenského sadu a v tenisové hale, bylo to naléhavé, trošku bizarně legrační a místy děsivé, zvláště iluze oživlých a střílejících stromů.

Další den se hrály Nová nauka o harmonii od Milana Guštara a V očích vážky od Jakuba Rataje. Obojí se odehrálo ve vybydleném hotelu Palace, takže účinkující i publikum si vyzkoušeli také urbex. Zvláště účinkující, kteří tam museli mnoho hodin zkoušet, zaslouží speciální obdiv za odolnost. Nová nauka o harmonii vycházela ze stejnojmenného teoretického spisu Aloise Háby, který je možné chápat i jako komentář o nalezení umělecké svobody skrze ovládnutí komplikované teorie.

V očích vážky od Jakuba Rataje pak stavělo na sedmi japonských haiku – sborově zpívaných a provázaných se smyčcovým kvartetem a elektronikou.

Kdybych si měl z dosud uvedených oper vybrat jen jednu, bylo by to No. 61 David od Richarda Ayrese. To je autor, od nějž nic jiného než špičkovou skladbu nelze čekat, ale tady se jeho umění i schopnost sebeironie promítly do velmi osobního a bolestného tématu soužití s otcem, kterého postupně ničí demence. Vzdaluje se svým blízkým i sám sobě, nad vším ztrácí kontrolu.

Začínala s jakýmsi bizarním humorem a končila v opravdovém rozpadu osobnosti. Nebyla to však žádná sebeterapie, ale opravdu umělecky uchopené téma. V díle, označeném ironicky jako opereta, nebyla ani stopa bolestínství nebo fňukání. Výborně hrála Ostravská banda vedená Markem Šedivým, houslista Conrad Harris hrál nádherně a basbarytonista Nicholas Isherwood podal v jediné pěvecké roli fantastický výkon.

Inscenačně vnesla do programu značnou dávku nestandardu Company od Kristýny Švihálkové. Její tvůrčí přístup používá divadelní a vůbec vizuální prvky včetně videa už jako součásti kompozice. Myslí na ně od samého počátku a bere je jako rovnocenné komponenty, ze kterých se skládá výsledek. Jsou tedy nedílnou a nutnou součástí výsledku – nejedná se o zhudebněný text, kterému by teprve dodatečně někdo dal divadelní podobu.

K tomu divadelně zvláštnímu patří taky Tóthova Bílá smrt, která se hrála v Komenského sadech, ale není snadno přenosná do libovolného prostředí. Asi by šla zahrát v jiném parku a jiné sportovní hale, ale tak, aby prostředí bylo součástí věci samotné.

Nové věci je potřeba hrát s maximálním nasazením a v maximální kvalitě, což se na New Opera Days Ostrava vesměs daří. Ostravská banda odvádí výjimečné výkony i co se týká nasazení při zkouškách, které v průběhu festivalu prakticky nikdy nekončí. Zastavil bych se ještě jednou u Nové nauky o harmonii od Milana Guštara a V očích vážky od Jakuba Rataje: obě věci mají sice úplně jiné náměty, ale kromě místa provedení v hotelu Palace je spojuje to, že stojí na opravdu hutně napsané hudbě a vlastně by se bez scénického ztvárnění i obešla.

Sopranistka Markéta Drabina Schaffartzik ztvárnila opravdu půvabně zvědavou duši Aloise Háby, ale Guštarova hudba by byla samonosná i bez scénického ztvárnění, k němuž sama o sobě ani moc nevyzývala. A V očích vážky mi v tomto přišlo podobné navzdory pohybu sboru a tanečnímu ztvárnění. Obě provedení nastudoval dirigent Pavel Šnajdr a na hudbě obě věci opravdu celé stály.

Dnes večer se bude v Divadle Jiřího Myrona hrát Substance: Nekonečný Spinoza od američana Elliotta Sharpa, opera je inspirovaná dílem velkého racionalisty Barucha Spinozy. A zítra v Divadle Antonína Dvořáka to budou Clown(s) od srbsko-kanadské skladatelky Anny Sokolovič. Dílo je věnováno kočovným artistům a hercům i lidskému životu obecně. Obě představení začínají už v 18.30 hod.