Festival Janáček Brno chce propojit v povědomí publika Brno se jménem Leoše Janáčka – podobně jako je spojen Salcburk s Mozartem nebo Bayreuth s Wagnerem. To je naprosto v pořádku a na mysl se vtírá citát autora Broučkových výletů Svatopluka Čecha: “Malý ten, kdo zná jen malý cíl.” Pokusím se jen stručně shrnout, co se při cestě k velkému cíli dařilo a co ne. Předem jen podotýkám, že povedené věci byly v jasné převaze a festival se vydařil. Pokud ale někdo směřuje ke světové úrovni, měl by se jí snažit dosáhnout ve všech ohledech.

Na prvním místě je potřeba vyzdvihnout dramaturgickou důslednost. Konfrontační “versus” v podtitulu festivalu (Janáček versus expresionismus) se mi sice zdálo zbytečné, ale uvádět Janáčkovu tvorbu do světového kontextu logicky odpovídá i vnějším ambicím festivalu. Oceňuji i hostování kompletních zahraničních souborů včetně orchestrů a sborů, žádné flikování několika hostujících sólistů a dirigenta s domácím zázemím. Dvě světové premiéry původních verzí Výletu pana Broučka do Měsíce a Šárky měly punc mimořádnosti, ale především Výlet by se mohl stát vzhledem ke zdařilému zpracování i součástí běžného repertoáru ND Brno. V Brně se také poprvé objevila inscenace Roberta Wilsona, Káťa Kabanová v podání hostujícího Národního divadla z Prahy. Publikum ji přijalo rozporuplně, cítil jsem spíš značné rozpaky než jednoznačné odmítnutí či přijetí. Přesto se v našem divadelním životě jednalo o významnou událost, která přesáhla význam samotného festivalu. To samé v ještě větší míře platí o fantastické Lulu Albana Berga, s níž hostoval soubor Theater und Philharmonie Essen. Vyloženě slabým místem v programu byla jen okrajová přednáška Kena Shifrina, na kterou se ale dalo ještě během festivalu snadno zapomenout. Výborné byly doplňující výstavy a především Druhotvary II – výtvarné interpretace Janáčkových partitur.

Chvályhodná byla snaha zaplnit sály i za cenu levných studentských vstupenek těsně před začátkem a jiných marketingových akcí. Výsledkem byla výborná atmosféra plných a pozorných hledišť, diváci byli až neuvěřitelně ukáznění. Ředitel ND Brno Daniel Dvořák se sice ukazuje na scéně častěji, než se mi zdá vhodné, ale díky jeho zásahu se například dostali do divadla všichni zájemci o výše zmíněnou Wilsonovu inscenaci. Prostě byl jako manažer na místě a řešil krizové situace, to u nás ještě zdaleka není běžné. Poděkování patří všem, kdo se na chodu festivalu podíleli: dělali to nad rámec svých pracovních povinností v pořádajících organizacích.

Jestli něco pokulhávalo za uměleckou a organizační úrovní festivalu, byly to tištěné programy i festivalový web. V programech byly jen kusé informace o prováděných skladbách a pokud nebyly kusé, bylo to tím, že nebyly žádné. Na webu nebyly (a dosud nejsou) kompletní programy jednotlivých večerů ani jména všech účinkujících, jazyková úroveň je mírně řečeno otřesná. Anglické přepisy slovanských jmen (Wassily Kandinsky) patří do anglické části webu, formulace jako “místo ovanuté jeho geniem loci” nepatří nikam. Na webu nebyly (a rovněž zatím nejsou) fotky z jednotlivých večerů.

Festival Janáček Brno 2010 nabídl opravdu mimořádný program vesměs na vysoké interpretační úrovni, což je základ. Doufejme, že umělecká úroveň do budoucna přinejmenším nepoleví a dál se budou pilovat i detaily. Navíc se ale zdá, že se mu podařilo úspěšně infiltrovat do života města a vzbudit v řadě lidí dojem, že je nutné “být u toho”. Teď bude potřeba si nejen dosavadní publikum udržet, ale získávat stále nové a pokud možno i zahraniční. Pokud má být festival mezinárodní událostí, musí mít i mezinárodní obecenstvo. A není vůbec potřeba se obávat, že mu není co nabídnout – úroveň festivalu od prvního ročníku stoupá strmě vzhůru.