Četa poklízeček v červenomodrých uniformách stojí vyrovnaná jako na sokolském sletu, za nimi se tyčí Vikárka s prasátkem na vývěsním štítu. Vlevo nová Škodovka (SPZ MB 001) pana Broučka, vpravo opřená kola Eska hospodských hostí, vzadu Madona s Jezulátkem. Tak mohla vypadat Praha v roce 1920 a vypadala tak i scéna, v níž Pamela Howard rozehrála Výlet pana Broučka do Měsíce.

Satira na motivy Svatopluka Čecha dodnes neztratila ostří, byť spory mezi Lumírovci a Ruchovci jsou dávno mrtvé. Janáček postřehl její nadčasový aspekt, vyzdvihl jej a zdůraznil, ostatně jako u mnoha jiných předloh, které si vybral. Dnes bychom asi v karikovaných postavách viděli spíš mnohé studenty uměleckých škol než sdružení kolem literárních almanachů, ale Broučků byl vždy dostatek a na tom se nic nemění. A na oblibě piva a buřtů také ne.

Pamela Howard ve scénickém ztvárnění stále odkazovala na Prahu, pozemské dění i osoby měly své zrcadlové obrazy na Měsíci. Vše se událo jako opilecký sen pana Broučka, který po značně nejistém odchodu z hospody přespal v autě. Jak se motala jeho opilá hlava, tak se otočila i scéna a objevila se odvrácená strana Vikárky: chrám umění na Měsíci. Civilní šaty odpovídající době po první světové válce byly vystřídány fantastickými kostýmy měsíčních umělců. Jen pan Brouček zůstal ve svém pomuchlaném vycházkovém oděvu. Sbor se místy seskupoval téměř do živých obrazů, kdysi tak oblíbených. Na scéně se opravdu dařilo vyvolat atmosféru doby, do níž byl děj umístěn. Nikoliv pomocí úporné snahy o realistickou jevištní kopii, ale promyšlenou spletí odkazů na dobové reálie. Výborná koncepce byla navíc plná nápaditých detailů.

Skvěle dopadla i hudební stránka představení. Orchestr v čele s Jaroslavem Kyzlinkem podal výborný výkon už v úvodní Sinfoniettě a u toho zůstalo i při provedení opery. Malým posluchačským dobrodružstvím mohlo být “lovení skleněné harmoniky”. Její éterický a jakoby mimozemský zvuk se v orchestru těžko prosazuje, ale dodává celkovému zvuku patřičnou sci-fi atmosféru. Kuriózní nástroj se při provedení opery objevil vůbec poprvé, ačkoli je v partituře uveden. Již od světové premiéry finální verze byl vždy nahrazován celestou. Jaroslav Kyzlink přestal hnát orchestry do nesmyslných temp i dynamiky přehlušující pěvce a stává se z něj naše operní špička.

Jednotlivé postavy byly výborně typově obsazeny, k charakterizujícím kostýmům se přidávalo i charakterizující herectví. Jaroslav Březina zahrál i zazpíval Matěje Broučka na vysoké úrovni, výbornou partnerkou mu byla Adriana Kohútková jako Málinka/Etherea. Je vlastně těžké vyzdvihovat jednotlivé pěvce v opeře, která má spíš větší množství středních rolí než striktně oddělené hlavní a vedlejší. Stejně jako u Věci Makropulos se jednalo o kolektivní výkon, ale na mnohem vyšší úrovni. Navíc zde byl výborně zpívající i hrající sbor a všem bylo prakticky všechno rozumět. Titulkovací zařízení tentokrát zbytečně prozrazovalo třeskuté pointy veršů předem. Myslím, že se tu rýsuje i typ operních inscenací, na jaké by se mělo Janáčkovo divadlo soustředit. Za úroveň nastudování Výletu pana Broučka do Měsíce by se nemusela stydět žádná světová scéna. Je-li tu ambice udělat z Brna janáčkovský Bayreuth, tudy by k jejímu naplnění mohla vést cesta.

Po všem měsíčním horování a přecitlivělém vzletu přichází epilog, který Janáček později odstranil. Kromě přízemních a sprostých řečí, které vedl pan Brouček o svém nose, způsobilo největší zděšení Měsíčňanů maso. Maso prasečí, posekané nadrobno, nabité do střeva, které… které máme všichni tak rádi. Umělci, majitelé domů nebo mladé dívky – na lásce k uzenkám se Češi shodnou všichni.

Leoš Janáček: Výlet pana Broučka do Měsíce, libreto skladatel a mnozí další. Dirigent: Jaroslav Kyzlink, režie, scéna a kostýmy: Pamela Howard, světelný design: Daniel Tesař. Pan Brouček – Jaroslav Březina, Mazal/Blankytný – Ondrej Šaling, Sakristán u sv. Víta/Lunobor – Martin Gurbal’, Málinka/Etherea – Adriana Kohútková, Wurfl/Čaroskvoucí – Jiří Sulženko, Číšníček/Zázračné dítě – Andrea Priechodská, Hospodyně pana Broučka – Daniela Straková-Šedrlová, Služka – Martina Králíková, Svatopluk Čech/Oblačný – Roman Janál, Skladatel/Harfoboj – Petr Levíček, Malíř/Duhoslav – Zoltán Korda, Básník – Petr Císař. Sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB. Světová premiéra původní verze z roku 1917. 19. 11. 2010, Janáčkovo divadlo, Brno, v rámci festivalu Janáček Brno 2010.