Druhou světovou premiérou festivalu Janáček Brno 2010 bylo uvedení původní verze Janáčkovy operní prvotiny Šárka. Při ztvárnění autorova operního mládí dostalo příležitost i mládí současné – všichni zúčastnění umělci si své místo v operním světě teprve hledají.

Hned během předehry došlo k symbolickému rozdělení společenství na muže a ženy. Ty ostentativně opouštěly společný stůl a oblékaly k černobílým splývavým šatům kabáty uniforem – symbol válečného stavu. Stejnými kabáty si své černé kostýmy doplnili i muži. Uniformy evokovaly dobu starého Rakouska, kdy Janáček Šárku psal. Je to vlastně velmi konvenční pojetí, které mě při všem inscenujícím mládí – tolik proklamovaném i na tiskové konferenci – spíš nemile překvapilo. Všichni účinkující i sbor neopouštěli scénu, pouze se místy zneviditelňovali přesuny do stínu zadní části jeviště. Celá inscenace tak vzbuzovala spíš dojem oratoria než hudebního dramatu. Silně byly akcentovány symboly Libušiny koruny a Trutova štítu, kterých si hudba vlastně vůbec nevšímá. Nápaditě byl řešen pohyb sboru, většinou rozděleného na mužskou a ženskou část. Především ženský sbor byl základním zdrojem života inscenace, tentokrát zcela logicky. Odpustil bych si realistické podříznutí Ctirada s proudem divadelní krve i směšný ohníček, který měl nahradit pohřební hranici. Na taková klišé – mají-li fungovat – je potřeba mnohem víc zkušeností a zřejmě i peněz.

Původní verze Šárky nebyla nikdy instrumentována a byla i uvedena autenticky, tedy jen s klavírem, což je bezpochyby handicap. Jaké by bylo hudební nastudování Ondreje Olose s plným orchestrem bylo možné jen odhadovat, i když po stránce hudebně-dramatické výstavby nemám výhrady. I jeho klavírní doprovod byl výborný. Ten také zjednodušoval úlohu pěvcům, jejichž hlasy na dramaticky vypjaté role nejsou ještě dost vyzrálé a proti mohutnému orchestru by se těžko prosazovaly. Lucie Kašpárková zpívala na hranici svých možností a z jejího projevu je cítit slibný potenciál. Jen si myslím, že na typ wagnerovských heroin má ještě čas. V každém případě to však byla Šárka nadějná a působivá. Byl zde cítit i nedostatek zkušenosti oproti Daně Burešové, která se ve včerejším představení se stejnou rolí vyrovnala zcela mazáckým způsobem, přestože se její hlasový obor se Šárkou rovněž míjí. Bez výhrad obstál Ondřej Koplík – role pěvce Lumíra má spíš lyrický charakter a dobře mu seděla, tady nebylo třeba brát na nějaké mládí a nezkušenost ohled. Martin Štolba (Přemysl) má světlejší baryton a k dramatickým rolím ještě nedospěl, dospěje-li k nim vůbec. S rolí se rval statečně, ale nevítězil. To samé bych řekl i o Juraji Nociarovi jako Ctiradovi. Sbor Vox Iuvenalis zněl dobře především když zpívali muži i ženy dohromady. Při rozdělení na mužský a ženský sbor bylo slyšet jednotlivé hlasy.

Všichni inscenátoři i účinkující se svých úloh zhostili s potěšitelným nasazením a vervou a je dobře, že jim festival dal příležitost k vystoupení v rámci jedné z jeho velkých událostí. A já všechny své výhrady myslím v tomto případě spíš jako povzbuzení do další práce – nechci se po nikom lacině vozit, ale nechci ani lhát. Šárka je obtížná opera hudebně i inscenačně a musím říct, že už to, že si na ní všichni zúčastnění nevylámali zuby, je důvod k optimismu.

Leoš Janáček: Šárka (světová premiéra původní verze z roku 1887), libreto Julius Zeyer. Hudební nastudování a klavír: Ondrej Olos, řídil: Ondřej Tajovský, režie: Kristiana Belcredi, scéna: Jan Kříž, kostýmy: Eliška Ondráčková. Šárka: Lucie Kašpárková, Ctirad: Juraj Nociar, Přemysl: Martin Štolba, Lumír: Ondřej Koplík, sbor Vox Iuvenalis. Světová premiéra, 26. 11. 2010, Reduta, Brno, v rámci festivalu Janáček Brno 2010.