Na novou vídeňskou inscenaci Tristana a Isoldy jsem se těšil. Velkou romantickou operu jsem dlouho neviděl, a navíc režíroval David McVicar. Byl jsem opravdu zvědavý, co s tímto operním kolosem provede, ale nakonec to dopadlo jako s Tristanem vždycky – všechno smetla hudba.

Tím vůbec nechci říct, že by režie byla špatná, ale ruku na srdce: viděli jste někdy opravdu dobrou inscenaci Tristana? Jestli ano, řekněte mi o ní, já jsem to štěstí zatím neměl. Práci Davida McVicara mám rád, líbí se mi směs realismu a zviditelňování vnitřního obsahu, s níž v operní režii pracuje, ale stejně to nebylo ono. Nejsilnější dojem, který jsem si odnesl, je ten, že v Tristanovi na scéně ruší v podstatě cokoliv. Zřejmě budu muset počkat na někoho, kdo vymyslí Wagnerem vysněné neviditelné divadlo.

Celá inscenace byla obklopena roztrhanou linií obzoru a ponořena do střídání dne a noci, k níž se Tristan s Isoldou utíkají. Je to ochranitelka, útočiště, zviditelnění lásky i smrti. Prvnímu dějství dominovalo pohyblivé torzo lodní paluby, druhému mohutný strom, třetímu kamenný val na Kareolu, kam unesl raněného Tristana jeho zbrojnoš Kurwenal. Během předehry přešel přes měsíc mrak, což pokládám za pěknou zpětnou narážku na Andaluského psa. Ve třetím dějství pomalu zapadalo krvavé slunce, zároveň s ním pomalu odešla ze scény Isolda ve stejně rudých šatech.

McVicar v rámci možností výrazně vedl vedlejší role. Je dobré si uvědomit, že před sebou nemáme pouze trojúhelník Tristan – Isolda – Marke, ale ke každému z nich patří do dvojice důvěrník v podřízeném postavení. Navíc jsou to právě vedlejší postavy, které konají: Brangäna jde požádat Tristana, aby promluvil s Isoldou a potom nešťastně zamění nápoj smrti za nápoj lásky. Kurwenal ji posměšně odbývá, odnese Tristana na Kareol a nakonec zabije Melota. Toho, který předtím prozradil Markemu, že je mu Isolda nevěrná, a smrtelně zranil Tristana. Hlavní hrdinové opery vlastně nedělají vůbec nic, jenom cítí. No a teď to zkuste zrežírovat, když při tom nicnedělání neodejdou z jeviště. David McVicar občas používal velká gesta, líbil se mi jasný náznak vztahu ještě před vypitím nápoje lásky. Ústřední dvojice byla spíš ve vleku osudu a řádu vesmíru než kouzel. Střídání dne a noci (výborná byla práce se světlem!) to připomínalo pořád.

Kus pohyblivého vzrušení vnášeli do inscenace muži krále Markeho. Jejich organizovaný pohyb byl vždy v nějaké míře manifestací síly, v prvním dějství připomínali partu street dancers, v dalších bojovníky ninja. Uvádím tato nejapná přirovnání spíš pro lepší představu, v žádném případě to nepůsobilo ani nebylo myšleno jako vnášení ironických nebo zesměšňujících prvků do inscenace.

Nesouvislý popis McVicarovy režie kombinovaný s náznaky úvah o smyslu inscenování Tristana bych už rád nějak uzavřel. Nejlépe konstatováním, že v podstatě obdivuji každého režiséra, který se jde s takovým dílem porvat. A ještě dodám, protože z mého rýpání to tak možná nevypadalo, že David McVicar vytvořil vizuálně působivou a zároveň zcela nepovrchní inscenaci, která by mohla ve Vídni i hodně dlouho vydržet.

Hudební nastudování i pěvecké obsazení je špičkové, Wagnera ve Staatsoper opravdu umějí hrát. Franz Welser-Möst vytváří s orchestrem hutný, masivní, a zároveň průzračný zvuk. Je ho jaksi plné divadlo, ale přitom jsou slyšet všechny detaily, což je dobře – hodně se na ně totiž dbá a je co poslouchat. Jemná práce s barvou zvuku jednotlivých skupin i nástrojů v sólových nástrojích je okouzlující. A k tomu schopnost hrát téměř neslyšné, ale pořád zřetelné a konkrétní pianissimo – opera se skutečně vynořila z ticha a opět do něj zapadla. Každé dějství bylo vystavěno jako velký dramatický oblouk.

Představitelé hlavních rolí byli vlastně bezchybní. Především Peter Seiffert (Tristan) a Nina Stemme (Isolda) budovali svoje role s ohledem na jejich náročnost. Spíš si ale hleděli toho, aby je měli v posledním dějství kam gradovat, šetřením bych to určitě nenazval. Stephen Milling byl výborný, trpící Marke. Janina Baechle (Brangäna) předvedla snad nejlepší výkon, jaký jsem od ní slyšel (jako zaměstnanec “odsouzený” ke druhým rolím zpívá ve Staatsoper každou chvíli). Jochen Schmeckenbecher (Kurwenal) mi v prvním dějství přišel dost nejistý, ve třetím to ale značně napravil.

Byl to nádherný Tristan a zapomeňte na všechny ty řeči o režii. Kdyby na konci začali hrát všechno znovu od začátku, vůbec bych se nezlobil. A nějaké opakování si v příští sezóně nejspíš taky dopřeji.

Richard Wagner: Tristan und Isolde, libreto skladatel. Hudební nastudování – Franz Welser-Möst, režie – David McVicar, výprava – Robert Jones, světla – Paule Constable, choreografie – Andrew George. Peter Seiffert – Tristan, Stephen Milling – Král Marke, Nina Stemme – Isolde, Janina Baechle – Brangäne, Jochen Schmeckenbecher – Kurwenal, Eijiro Kai – Melot, Carlos Osuna – Pastýř, Marcus Pelz – Kormidelník, Jinxu Xiahou – hlas mladého lodníka. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 18. 6. 2013, Wiener Staatsoper.