Koncertní sezónu jsem začal pokládat za zahájenou s písňovým recitálem Richarda Nováka. Vystoupení bezmála čtyřiaosmdesátiletého pěvce v Redutě působilo skoro jako zázrak, ale také se objevila jedna komorní opera a nějaké další věci.

Když měl Richard Novák vystoupit před lety v opeře Bohuslava Martinů Julietta v roli Dědečka mládí, přišlo mi to už tenkrát jako dokonalé nomen omen. Jeho energie připomíná dědečka ze Saturnina, jenž zemře tiše umlácen příbuznými, protože jinak by neumřel vůbec. Richard Novák zazpíval těžký a neobvyklý repertoár – O lásce a smrti Jaroslava Křičky, Erotikon Vítězslava Nováka, Horatii carmina svého bratrance Jana Nováka a jako vrchol Písně nového Werthera geniálního brněnského podivína Josefa Berga. Fantasticky působivý i náročný cyklus➚ jsem slyšel poprvé a bůhví, jestli ho ještě někdy uslyším. Alice Rajnohová doprovázela celý koncert výborně a Dubnová preludia Vítězslavy Kaprálové zahrála skvěle. Mimo jiné se ke mně dostala i historka, jak osmdesátiletý Richard Novák zpíval cosi v Bavorsku: ráno nasedl do auta, odřídil z Brna cestu tam, zúčastnil se zkoušky, zazpíval koncert, znovu nasedl do auta a jel ještě večer domů. Nechtělo se mu spát v hotelu, který tam pro něj byl pochopitelně nachystaný.

Brněnskou sedmikrásku s tématem Píseň pro Brno jsem nestihl, ale předtím jsem viděl premiéru opery Martin Středa – pravdivé operní monodrama z jáchymovského pekla. Propagace představení v Komorním sále na Hudební fakultě JAMU probíhala nějakými tajnými cestami, takže jsem se o něm dozvěděl od Rocca (mimo jiné bývalého ředitele opery ND Brno i ND v Praze a dnes Slovinské opery v Lublani). Ten založil sdružení Opera povera, Martina Středu režíroval a napsal mi o něm. Operu napsal Kanaďan česko-čínského původu Andrew Yin Svoboda, bohužel předčasně zesnulý – zemřel v pouhých sedmadvaceti letech. Dílo je to extatické až sentimentálně kruté, takový současnější verismus. Pro lidi jako já, kteří jsou zkažení velkooperním patosem, to bylo velmi dobré➚, sólovou titulní roli nastudoval Tomáš Krejčí a předvedl se v tom nejlepším světle. Gabriela Tardonová nastudovala dílo jako obvykle, jaksi nenápadně a spolehlivě. Mívám z ní pocit, že se v interpretované hudbě vždy jaksi rozplyne a zároveň ji pochopí.

V Kabinetu múz zahájili koncerty Us Lights z Portlandu – ostrý a energický rock s trošku monotónním zpěvákem, ale byla to zábava, to se musí uznat. Živá rytmika, hodně samplů, smyčky a zároveň sympaticky přímočará věc. Já to mám nakonec u těchto kapel nejraději. Po Us Lights hráli Dust Covered Carpet z Vídně, což byl přesný opak. Zoufalá snaha vyrobit umění z té kapely stříkala na všechny strany, ale pořád se to jaksi zadrhávalo, neustálé výměny nástrojů mně iritovaly a celé mi to brzo začalo lézt krkem. Veškerý punk rock na dva akordy je mi milejší. Mimochodem mám natažený sval ve stehně, takže nemůžu běhat – to je poznámka zdravotní, jak by řekl váš pracující mládenec.

V sobotu jsem byl na návštěvě u Benešových v Žandovském mlýně, kde hrála cimbálka a trochu se povídalo. Příští týden začíná abonentní cyklus velkých koncertů Filharmonie Brno, začíná se Ligetim➚. Velké umění, které se v aktuální sezóně snaží filharmonici podstrčit svým posluchačům, se setkává s různým ohlasem, ale mně se sezóna líbí a videa ze šaliny si všiml i guru klasického bulváru Norman Lebrecht na svém blogu Slipped Disc➚. Alterna se rozmáchla k našlapané jazzové sezóně➚, v úterý ji zahájí trio Brian Blade, Scott Colley a Benjamin Koppel. Stará Pekárna slaví patnáct let➚ a v neděli dávají v Janáčkově divadle operu Osud➚. Přes potřeštěné kecy Matěje Hollana to není nejlepší opera na světě ani od Janáčka, ale má svoje silné kouzlo a příběh z lázeňského města s mystickým koncem určitě stojí za vidění.