Operní soubor Národního divadla Brno se v sezóně 2008–2009 připojil k projektu Martinů Revisited dvěma inscenacemi, tou velkolepější bylo uvedení opery Julietta na motivy surrealistické hry Georgese Neveuxe. Úroveň představení po všech stránkách přesáhla standard, na nějž si v posledních letech v Brně bohužel musíme zvykat.

Troufám si tvrdit, že jevištní ztvárnění stálo na zdařilém scénografickém řešení Daniela Dvořáka, který spojil tři zcela rozdílně koncipovaná dějství motivem vodní hladiny, která se v prvních dvou aktech nacházela na stropě, zatímco ve třetím byla naznačena tenkou modrou linií, která rozdělovala svět na dvě části: snovou pod hladinou a reálnou nad ní. První dějství se odehrávalo v koláži prvků z Martinů rodné Poličky, druhé dějství v lese makovic v “nadživotní” velikosti. Obě scény byly velmi působivé a výtvarně zdařilé, i když podsouvat pomocí makovic divákům pocit, že snění bylo podpořeno opiáty, se mi zdá poněkud laciné a vybočující z principu volných asociací, s nimiž naopak dobře korespondovaly samostatné poličské objekty objevující se často v nepřirozených polohách (vodorovná věž) v prvním dějství. Pro navození atmosféry místa, kde všechno známe a zároveň je všechno jinak, to bylo elegantní řešení. Zatímco v prvních dvou dějstvích jsem poněkud váhal nad tím, co přesně má vodní hladina na stropě znamenat, třetí jednání tuto hádanku, jak už jsem výše naznačil, rozřešilo. V centru scény – na vodorovném předělu tvořeném modrou linkou vodní hladiny – byl umístěn psací stůl úředníka střežícího říši snů, k níž vedlo dvojité schodiště. Kostýmy byly pojaty spíše konvenčně, nejvýraznějším prvkem byly modré šaty titulní hrdinky připomínané modrou stuhou. Režie nehýřila akčností a spíše se podřizovala komplikovanému, ale funkčnímu řešení scény, které mělo mezi jednotlivými inscenačními prvky hlavní slovo. Přístup, jenž se mi zdá pro dvojici Nekvasil-Dvořák charakteristický, byl tentokrát jednoznačným přínosem a fungoval výborně.

Hudebního nastudování se ujal (bohužel již bývalý) ředitel brněnské opery Tomáš Hanus, který komplikovanou partituru nastudoval přesvědčivě a s jistotou, která však z velké části spočívala v jeho osobní přítomnosti, jak jsme se mohli přesvědčit při první repríze, kterou dirigoval Jakub Klecker, a při níž se především v první části orchestr dopouštěl řady nepřeslechnutelných chyb a souhra byla místy úplně rozsypaná. Tomáš Hanus pojal dílo lyricky a s citem, především třetí dějství, kdy Michel zoufale hledá cestu zpět do snů, bylo i po hudební stránce nabito emocemi. Už se mi ani nechce pořád dokola opakovat, že brněnský operní orchestr patří mezi ty mnohé, jež před sebou potřebují silnou, autoritativní osobnost, od níž se odvíjí kvalita výkonu a která těleso, jež si nedokáže uhlídat úroveň samo, donutí hrát v souladu s jeho skutečnými možnostmi. Julietta je dílo komplikované i velkým množstvím vystupujících postav, z nichž mnoho má jen epizodní charakter. Největší očekávání mezi nimi vzbuzoval doyen operního souboru Richard Novák, jenž měl vystoupit v roli Dědečka Mládí, pro indispozici však bohužel odřekl. Pěvecké party těchto menších rolí mají většinou s tradiční operou málo společného, vesměs však byly nastudovány s odpovídajícím výrazem a hlavně působily vyrovnaně a celkově přispívaly k přesvědčivému vyznění celé inscenace. Titulní roli Julietty při premiéře ztvárnila Pavla Vykopalová ve vyvážené kombinaci lyriky a humoru. Její v celém rozsahu vyrovnaný a technicky zvládnutý hlas jsem chválil už několikrát. Alternující Maria Haan za ní zaostávala především technicky, její hlas zněl místy nepříjemně ostře, po výrazové stránce se nemohu zbavit dojmu, že nevěděla, co si s rolí počít, a ztrácela se ve snaze ji racionálně pochopit (ale tady už se dostávám na půdu spekulací). Největší pěvecká zátěž ležela na bedrech (a hlavně hlasivkách) Petera Bergera, představitele tristanovsky rozlehlé (i když ne tak hlasově exponované) role Michela. Peter Berger zvládl svůj nelehký úkol velmi dobře, i když ne zcela bez chyb, jeho hlavním vleklým nedostatkem jsou přiškrcené výšky, což se projevovalo především v prvních dvou dějstvích, možná i pod vlivem trémy a nejistoty vzbuzených délkou náročného partu, což může vést třeba i k podvědomému šetření hlasu. Třetí dějství již bylo po této stránce mnohem lepší a výkon Petera Bergera byl celkově vzato pozoruhodný a vzbuzující mnoho nadějí do budoucnosti.

Opera byla v Brně uvedena pod francouzským názvem Juliette, a to i přesto, že se zpívalo česky, což se mi sice nezdá příliš podstatné, ale ani pochopitelné. V každém případě znamenala v rámci ultrakonzervativního repertoáru brněnské opery vítané oživení a závan svěžího vzduchu. Svojí “neoperností” též oslovila netypické publikum, které do opery není zvyklé chodit, pokud se k němu tedy zpráva o této zvláštní inscenaci vůbec dostala. Brněnská Julietta je inscenace, kterou bych s klidným srdcem a čistým svědomím doporučil každému, kdo je vůbec ochoten jít do divadla.

Bohuslav Martinů: Julietta. Libreto autor. Premiéra 27. března 2009, Janáčkovo divadlo. Hudební nastudování: Tomáš Hanus, dirigenti: Tomáš Hanus, Jakub Klecker, režie: Jiří Nekvasil, výtvarník scény: Daniel Dvořák, výtvarník kostýmů: Simona Rybáková, pohybová spolupráce: Štefan Capko, sbormistr: Josef Pančík, orchestra sbor Janáčkovy opery.

Julietta – Maria Haan, Pavla Vykopalová, Michel – Peter Berger, Malý Arab/Mladý námořník/Chasseur – Kamila Ševčíková, Marika Žáková, Starý Arab/Trestanec – Jan Hladík, Obchodnice s ptáky – Martina Králíková, Daniela Straková-Šedrlová, Obchodnice s rybami – Adriana Hlavsová, Jitka Zerhauová, Muž v okně – Ladislav Mlejnek, David Nykl, Muž s helmou – Marek Gurbal’, Jiří Hájek, Komisař/Lesní hlídač/Úředník – Zoltán Korda, Obchodník se vzpomínkami/Žebrák – Jiří Hájek, Jevhen Šokalo, Stařec Mládí/Noční hlídač – Jan Šťáva, Babička/Stará dáma – Jana Iskrová, Dědeček/Starý námořník – Pavel Kamas, Hadač z ruky – Eva Daňková, Jana Wallingerová, Strojvedoucí – Tomáš Krejčiřík, Milan Rudolecký, Hlas za scénou – Pavel Kamas.

Vyšlo v Opus musicum 02/2009