Již dávno domlel starý mlýn ve Skaličce u Tišnova. Tam, kde druhdy znělo veselé klapání mlýnského kola a volání mlečů, se 8. května rozezněly libé tóny… tak to by stačilo. Prostě jsme se na výročí osvobození sešli ve mlejně a byla k tomu i nějaká muzika.

Mlýn ve Skaličce, či podle původních majitelů Žandovský mlýn, sám o sobě není ničím zvláštní. Jenže sem během německé okupace zajížděl Emil Skácel, otec básníka Jana a malíře Petra. Oba se narodili ve Vnorovech a později chodili do školky v Poštorné u Břeclavi, kde byl Emil Skácel učitelem. Ve školce se o ně starala Anděla Žandovská původem ze Skaličky, čímž se vytvořilo pouto napříč Moravou. Po odstoupení pohraničí v roce 1938 se Skácelovi odstěhovali z Poštorné do Brna.

Mlýn sloužil k nakrmení hladovějících během dvou okupací. Při té první, německé, se tu mlela načerno mouka ve dne v noci – tedy hlavně v noci. Mlýn by možná nadměrný provoz ani nevydržel, kdyby jej neopravil Emil Skácel – otec básníka Jana a malíře Petra. Hlavním povoláním Emila Skácela bylo učitelství, ale pracoval kdysi i jako pomocník ve mlýně a při opravách mlýnů, což se teď hodilo. Do Skaličky zajížděli během války i po ní oba jeho synové.

Druhá okupace byla ta sovětská v roce 1968. Co se týká chleba, tak nikdo nehladověl, ale duchovní bída nabrala po padesátých letech druhý, normalizační dech. Ve mlýně se na soukromých koncertech hrály skladby zakázaných autorů a recitovaly verše rovněž zakázaného Jana Skácela.

Současní majitelé mlýna, rodina Benešova, udržuje tradici mlýna jako místa setkávání – aspoň párkrát do roka při významných dnech. A mně se občas poštěstí být u toho také – letos poprvé na výročí osvobození od fašismu. Přijel jsem na kole a po malé okružní jízdě okolními cestami a brody jsem voněl spíš travou než benzínem. Příště se to pokusím dotáhnout k dokonalosti.