Bylo, nebylo, arabští muži toužili po italských ženách dávno předtím, než hordy sexuchtivých uprchlíků zaplavily Evropu. V těch nemravných dobách, kterým dnes říkáme 19. století a romantismus, se o tom psaly dokonce i opery. Není divu, že proti nim už tehdy zasahovala cenzura.

Gioachino Rossini napsal svou operu Italka v Alžíru v roce 1813, trvalo mu to prý 18 dní – nebo taky 27, podle umírněnějších zdrojů. Tempo kompozice bylo v každém případě ďábelské. Dobrodružství mazané Isabelly, která si přijede do Alžíru pro svého milého Lindora, patří i tak k nejšťastnějším dílům svého autora. Vtipného, i kdyby člověk nerozuměl jedinému slovu.

Navzdory tomu, že se z dnešního hlediska jedná opravdu o zcela nevinnou komedii, cenzura si na dílo přece jen posvítila. Rossini musel změnit Isabellinu árii ze druhého dějství „Pensa alla patria“ – pamatuj na vlast. Benátky byly v té době pod francouzskou a od roku 1815 pod rakouskou nadvládou, takže na nějaké italské vlastenectví nebyly úřady v žádném případě zvědavé.

Předehra se z tichého začátku rozběhne přes překvapivé údery plného orchestru do poněkud jarmarečních kolovrátků zpestřovaných crescendem – Rossini je podle této manýry velmi dobře rozeznatelný. Isabella přistává na alžírském pobřeží, kam ji doprovází její postarší a spíš z nouze trpěný nápadník Taddeo. Najdou je tam poskoci beje Mustafy, který se chce zaprvé zbavit své manželky Elvíry – už podle jména arabky jako poleno. Zadruhé by se rád oženil s Italkou (prý jsou to nejlepší ženy po všech stránkách). Isabelly se týká nejen druhá věc, ale překvapivě i ta první – Mustafa chce svou současnou partnerku nahnat do sňatku s Lindorem, kterého drží v otroctví.

„Lepší Turek než darebák,“ říká Taddeovi v jednom dialogu Isabella, která si křesťanských hodnot evidentně pramálo váží. Je to ovšem typická dívka z Rossiniho opery – samostatná, mazaná, emancipovaná, pokaždé si ví rady a jejím hlasem je mezzosoprán. Rossini je autor pro hlasové požitkáře a Italka v Alžíru je opravdová hostina, přehlídka nádherně napsaných typů. Mezzosopránová liška podšitá Isabella, tenorový milenec Lindoro, basový medvěd Mustafa, barytonový trouba Taddeo, všem je rozumět jen ze zpěvu a hudby.

Dnešní Italku v Alžíru nahrál Claudio Abbado v době, kdy byl generalmusikdirektorem Vídeňské státní opery, nahrávka je z roku 1987. Inscenace Jeana-Pierra Ponella se ve Wiener Staatsoper občas hraje dodnes, naposledy jsem ji viděl s Vesselinou Kasarovou. Dnes z nahrávky zpívají Agnes Baltsa (Isabella), Frank Lopardo (Lindoro), Ruggiero Raimondi (Mustafa), Enzo Dara (Taddeo) a další.