V Alžíru se ženy rodí jen proto, aby trpěly, zatímco Italky svým partnerům dávají spíš zabrat. Střety různých kultur nejsou dráždivým tématem až dnes, inspirovaly i Gioachina Rossiniho k jedné z jeho nejzdařilejších komických oper.

Představení režíroval Jean Pierre Ponnelle a zdá se, že jeho tradiční, opulentní a veselá režie zůstala víceméně v původním stavu. Premiéru před cca 25 lety řídil Claudio Abbado, v hlavních rolích zpívali Agnes Baltsa, Ruggiero Raimondi a Frank Lopardo, nahrávka je vynikající a svádí k nebezpečnému srovnávání. Nutno ovšem říci, že současné obsazení obstálo se ctí, a je otázka, na jaké úrovní by dokázalo operu ztvárnit, kdyby k tomu mělo potřebný klid nahrávacího studia.

Marco Armiliato vedl orchestr svěže a s potřebnou energií, v obsazení byly vynechány bicí, což ochuzovalo očekávané dynamické vrcholy. Je pravda, že Rossini používal velký buben poněkud jarmarečním způsobem, ale jeho úplné odstranění ubralo přesvědčivosti už závěru jinak velmi pěkně zahrané ouvertury. Výborně hrála dřeva, především exponovaný hoboj zůstával i v rychlých tempech krásně zpěvný. Představení táhly kupředu skvěle sezpívané ansámbly a sborové scény – Viva il grande Kaimakan! Dirigent držel orchestr na uzdě i dynamicky, takže bylo z čeho budovat charakteristická crescenda. Také pěvci měli dostatek prostoru i pro mírné exhibice, které k rossiniovskému stylu neodmyslitelně patří.

Ildar Abdrazakov (Mustafà) má pěkný, oblý a ve zdobných pasážích dostatečně pohyblivý bas, jeho komické herectví místy sklouzne až k estrádnímu přehrávání. Maxim Mironov má lesklý, velmi lyrický a mladistvě znějící tenor a výbornou koloraturní techniku, na Lindora se perfektně hodil. Slyšel jsem ho poprvé a byl pro mě příjemným překvapením večera, navíc mi způsobem tvoření tónu neodolatelně připomínal Ivana Kozlovského. Alfred Šramek nemá příliš charakteristický hlas a málo výrazově odstiňuje. Role Taddea s ním trošku vyšuměla, i když intonačně a rytmicky se mu dá těžko něco vyčítat.

Vesselina Kasarova jako Isabella samozřejmě vzbuzovala největší očekávání. Má krásně zbarvený, tmavý, objemný a kultivovaný mezzosoprán. Zbavila se i drobných aspirací, které kdysi v jejích koloraturách bývaly slyšet, a zpívá opravdu výborně. Její projev je jako stvořený pro vyjádření hlubokých citů, ušlechtilých pohnutek a vznešených cílů. Její interpretaci titulní úlohy v opeře Tancredi pokládám za zcela vzornou, velmi se mi líbila i jako Ruggiero v Alcině. Všechny tyto přednosti ale nejsou zcela vhodné pro interpretaci rossiniovské hrdinky – “podnikavé, veselé, trošku bizarní”, jak tyto dívky trefně charakterizuje Rodolfo Celletti. Projevilo se to především v poněkud zatěžkané vstupní scéně Cruda sorte! Amor tiranno! Krásně naopak vyzněly držené tóny v něžně zamilované Per lui che adoro a vlastenecký patos v Pensa la patria. Při jakýchkoliv výhradách ke Kassarové je ale třeba mít na paměti, že takový zpěv si člověk vždy rád poslechne, a jen mimochodem připomínám její úžasnou nahrávku Moravských dvojzpěvů s Editou Gruberovou – dvě vynikající zpěvačky jsou tu jako jedna duše.

Pro příznivce bezstarostných hudebních komedií je Italka v Alžíru ve Wiener Staatsoper jednoznačně dobrá volba – jak výběrem titulu, tak provedením. Jako zakončení pěkného výletu do Vídně si můžete sotva přát něco lepšího.

Gioachino Rossini: L’Italiana in Algeri (Italka v Alžíru). Hudební nastudování: Marco Armiliato, režie, scéna a kostýmy: Jean Pierre Ponnelle. Ildar Abdrazakov – Mustafà, Maxim Mironov – Lindoro, Vesselina Kasarova – Isabella, Chen Reiss – Elvira, Rachel Frenkel – Zulma, Hans Peter Kammerer – Haly, Alfred Šramek – Taddeo. 16. 11. 2011, Wiener Staatsoper.