Milovníci festivalů dnes ještě prožívají a zažívají své orgasmické zážitky na Colours of Ostrava. Z reakcí na čtvrteční Björk jsem vyrozumněl, že se někteří z přítomných bojí říci „nuda“ a obcházejí to strašidelné slovo ze všech stran. Mají pravdu, taková hodnocení by se měla používat opatrně, stejně jako se na výstavách soudobého výtvarného umění neříká „to bych namaloval taky“.

Já sám jsem člověk antifestivalový, protože i ten nejlepší festival způsobuje, že se na jednom místě sejde hodně lidí. Já vím, že to je důležité pro atmosféru i tržby, ale posluchačský komfort jde do háje. Navíc po jednom setu nic nekončí, není čas ani prostor ho zažít, několik paralelních pódií se stará o nepřetržitý příval zvuku a hluku všeho druhu. Festivaly vážné hudby jsou v tomto směru přece jen poněkud klidnější, což je dáno jak charakterem produkce, tak publikem, které spatřuje ideální způsob poslechu v nečem jiném než v poskakování s kelímkem piva v ruce. Píšu to vlastně jen proto, že letos přece jen jedu na Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Je to festival rozměry menší, atmosférou přívětivý, pořadatelé se dokonce nebojí pustit návštěvníky do zámeckého parku. Přece jen si ale připadám tak trochu jako rekrut, který se nechal nalejt, a těším se pro jistotu jen opatrně.

Jiná věc ovšem je, že se na festivalech – aspoň na těch dobrých – dějí festivalové, tedy nevšední věci. Znějí nově napsané skladby na objednávku, příjíždějí mimořádní umělci v dobré kondici, provádějí vynikající a dramaturgicky skvěle postavené programy… zkrátka je to svátek. Člověk potom překousne i nějaké to nepohodlí a stejně jede, i když třeba s hrůzou, že všechno přemáhání vlastních zábran nebude stát za to.

Jako připomínku těch dobrých, nebo snad nejlepších festivalů jsem dnes vybral operu Benjamina Brittena The Rape of Lucretia, která měla premiéru na operním festivalu v Glyndebourne v roce 1946. Ekonomická i provozní omezení poválečné doby se promítla do komorního obsazení orchestru, s nímž ale Britten mistrně zachází. Příběh znásilněné ženy ze starého Říma, která navzdory své nevině a manželovu pochopení spáchá sebevraždu, má mnoho přesahů i do dnešní doby (zde je popis jedné vídeňské inscenace➚). Pokud by vás hudební drama samotné nezaujalo, můžete přemýšlet o zavedeném a pokryteckém českém překladu Zneuctění Lukrécie.

My si poslechneme záznam z roku 1987, který byl pořízen na festivalu v Aldeburghu. Hudební nastudování: Lionel Friend. Lukrécie: Jean Rigby, Mužský chór: Anthony Rolfe-Johnson, Ženský chór: Kathryn Harries, Tarquinius: Russell Smythe, Collantius: Richard Van Allan, Junius: Alan Opie a další. Orchestr a sbor English National Opera.