Vztah muže a ženy, otázka morálky a cti v historii a v současnosti, to byl ve stručnosti rámec skvělé inscenace opery Benjamina Brittena Zneuctění Lukrécie v Theater an der Wien. K hudbě i inscenaci lze mít jen málo okrajových výhrad, výsledek byl vynikající.

Studentka pod vedením stárnoucího profesora (podle libreta vlastně ženský a mužský chór) zpracovává téma Lukréciina znásilnění a sebevraždy, oba komentují děj a stávají se jeho součástí. V horní části horizontálně rozděleného jeviště obývají uspořádanou pracovnu a neuklizenou garsonku. Inscenátorům se už volbou prostředí a kostýmů dařilo skvěle charakterizovat rozdílné světy jednotlivých postav. Ze sauny a masážních stolů v kovových odstínech i polonahých těl čišel machismus vojáků. Ženský svět Lukrécie a jejích služek ztvárňovaly teplé oranžovočervené odstíny, velký tkalcovský stav a neutrálně šedé kostýmy. Závěru dominovala modrá barva symbolizující mimo jiné čistotu, ale také prázdnotu – ta byla podtržena množstvím rozměrných nádob ve stejné barvě jako Lukréciiny šaty.

Režisér zřetelně naznačil milostný poměr mezi profesorem a studentkou, která si navíc přivydělává poskytováním erotických služeb. Otázka morálních hodnot tak byla vpravena mezi komentátory, kteří se k antické látce vyjadřují z hlediska křesťanství. Aktéři vlastního děje se jednou ocitli i v profesorově pracovně, Lukrécie spáchala sebevraždu nožem, který vypadl z ruky studentce. Představení by se dalo interpretovat i tak, že vlastní děj probíhá v hlavách vypravěčů, ale nezdá se mi to pro celkové vyznění důležité. Jednotlivé postavy byly vedeny zcela v duchu libreta, i když byl děj posunut směrem k současnosti. Keith Warner se i při naturalistickém ztvárnění samotného znásilnění dokázal vyhnout lacinému erotizování a bulvárnosti. Jeho nadhled směřující k volbě přiměřených prostředků byl obdivuhodný. Scéna i kostýmy zapadaly do celkové koncepce, nebyly zde žádné nedomyšlenosti ani nesourodé záplaty.

Orchestr Klangforum Wien zněl i v malém obsazení (13 hráčů) sytě a bylo-li to potřeba, tak i pronikavě dramaticky. V několika krátkých chvílích dokonce přehlušil pěvce, což bylo zřejmě způsobeno jejich příliš decentním projevem, k němuž komorní charakter opery svádí. Rozhodně si nemyslím, že by někomu ze zúčastněných nedostačoval hlasový fond. Nádherný výkon podala především dřeva, duety basklarinetu s altovou flétnou ve druhém dějství měly podmanivé kouzlo. Sian Edwards vedla celé dílo velmi pečlivě a detailně aniž připravila Brittenovu hudbu o její přirozeně působící melodicko-deklamační spád.

Pěvci byli skvěle obsazeni – perfektně odpovídali svým rolím jak hlasovými, tak fyzickými typy. Bohužel – a to byla největší vada jinak skvělého představení – jim bylo velmi špatně rozumět. Světlou výjimkou byl v tomto směru Kim Begley v roli profesora / mužského chóru. Jeho pěvecká i herecká kreace mírně převyšovala všechny ostatní. Angel Blue v roli jeho studentky / ženského chóru zpívala pěkným, tmavě lesklým sopránem a zdobila jeviště svým exkluzivním zjevem (je tak krásná, že se o tom musím zmínit, ačkoliv to sem vlastně nepatří, ostatně si jí všimli i jinde). Všichni představitelé vojáků měli zvučné, dramatické hlasy, nejvíc na sebe strhával pozornost Nathan Gunn v efektní roli Tarquinia. Angelika Kirschläger byla vynikající a přesvědčivá ve všech polohách – od věrné, jako Pénelopé čekající manželky, až po chvíli, kdy bere svůj život do vlastních rukou.

Inscenace Zneuctění Lukrécie je pojatá současně, osobitě a přitom naprosto ctí partituru. Nic nepřekrucuje ani polopaticky nevysvětluje, inscenátoři i pěvci pronikli do ducha díla. Plné divadlo a kultivované publikum dotvořilo skvělou atmosféru.

Benjamin Britten: The Rape of Lucretia, libreto: Ronald Duncan. Hudební nastudování: Sian Edwards, režie: Keith Warner, scéna a kostýmy: Ashley Martin-Davis, světla: Mark Jonathan. Mužský chór: Kim Begley, ženský chór: Angel Blue, Collatinus: Jonathan Lemalu, Junius: Markus Butter, Tarquinius: Nathan Gunn, Lucretia: Angelika Kirchschlager, Bianca: Jean Rigby, Lucia: Anja Nina Bahrmann. Orchestr Klangforum Wien. 27. února 2011, Theater an der Wien.

P.S.: Inscenaci by měli povinně zhlédnout všichni, kdo se podíleli na Figarově svatbě, která měla premiéru před několika dny v Brně. Najednou by viděli, že je možné rozdělit horizontálně jeviště, pracovat se současnými divadelními prostředky, vést pěvce k náročným hereckým akcím, a přitom operu neroztříštit a nezmrzačit.