Drama rozpolcené osobnosti posedlé pomstou za zavraždění otce a zároveň neschopné ji vykonat. Síla operního hororu Elektra zůstala v nové vídeňské inscenaci výhradně v hudbě, ale tam jí zase bylo až marnotratně na rozdávání.

Kdyby ve Vídeňské státní opeře hráli špatně Richarda Strausse, bylo by to hodně zlé. Včerejší premiéra Elektry byla hudebně výborná, ačkoliv přijetí zcela jednoznačné nebylo. Myslím ale, že hlasitá nespokojenost s výkonem dirigenta, kterou dala najevo malá část publika, pramenila spíš ze lpění na tradici (pokud v ojedinělém bučení nebylo ještě něco úplně jiného, mimohudebního). Mikko Franck volil rychlejší, energická tempa, opera se valila dopředu mohutně, ale zároveň svižně. Jako by i při interpretaci temného krváku dirigent pamatoval na to, že vedle Wagnera byl druhým Straussovým kmotrem Mozart. I v hutném orchestrálním zvuku bylo přítomné jakési světlo, dojem neustálého pohybu umocňovaly krásně navazující fráze jednotlivých sekcí dřev, potřebnou temnotu vnášely do zvuku především žestě. Byla to Elektra nezvykle prosvětlená, ale konzistentní a výborná.

Pěvci byli skvělí včetně představitelů menších rolí. I starý a mladý sluha, kteří jevištěm jen krátce proběhnou, zanechali v uších zapamatovatelnou charakteristickou stopu. Nina Stemme byla v titulní roli strhující, přesvědčivá. Možná nemá vyloženě těžkotonážní hlas, ale má objem i dramatickou sílu a zároveň pěkná piana. Ricarda Merbeth byla asi dramatičtější Chrysothemis, než bývá zvykem, a místy se s Elektrou proplétala téměř nerozeznatelně. Opravdový protipól jim tvořila Anna Larsson, temná a vnitřně vyprahlá Klytaimnestra. Falk Struckmann předvedl Oresta jako rozhodnutého, pevného a přímočarého vykonavatele pomsty. Norbert Ernst dokázal vtisknout protivnou a zesměšňující charakteristiku Aegisthovi, i když je na scéně vlastně jen na chvíli. Pěvecky byla nová vídeňská Elektra excelentní.

Režisér Uwe Eric Laufenberg umístil děj opery (zřejmě) do sklepa luxusního domu. Vpředu dva vykachličkované, ušmudlané kouty, vzadu hromada uhlí. Výrazným svislým prvkem byl zlatě prosvětlený výtah – paternoster – do samotného domu, jehož nádheru jsme ale mohli jen tušit ze zlatého světla i luxusního kostýmu Klytaimnestry. Ve tmavém a špinavém sklepě se čistily myšlenky, vypouštěly se z nich zasuté stíny minulosti, v koutě s tekoucí vodou se sdělovaly „očišťující“ pravdy. Tento vcelku jednoduchý koncept z myšlenkového světa lidové psychoanalýzy představení spíš brzdil a při pozornějším sledování neustále nutil k přemýšlení, proč někdo cítí potřebu tak banálních sdělení. Inscenaci zachraňovala především scéna Rolfa Glittenberga, která čistě po estetické stránce fungovala bezvadně. Totéž se dá říci také o kostýmech Marianne Glittenberg. Ztělesněním scénické podoby by mohla být postava Klytaimnestry – vypadala bezvadně, ale uvnitř jen prázdnota.

Během představení jsem zaznamenal dva opravdu silné momenty. Elektra po delším napínání sdělila své matce, že se zbaví snů jen tak, když se stane sama obětním zvířetem. Klytaimnestru to vystřelilo z invalidního vozíku, na nějž ji posadila režie, ale nemohla se udržet na nohou, musela se Elektry chytit a zároveň se jí nechtěla dotknout. Její nemohoucí a těžkými sny strávená osobnost se v této chvíli ukázala naplno s nesmírně silným účinkem. Druhá silná chvíle přišla v okamžiku, kdy Elektra poznala v neznámém příchozím Oresta. Zapadli spolu do sklepního kouta a když Elektra po chvíli vyšla ven, měla na sobě místo dosavadního mužského obleku ženské šaty. Jako by v tu chvíli konečně mohla sama sobě i okolí přiznat svou skutečnou osobnost.

Rozzuřené projevy nesouhlasu s režijními koncepcemi patří v opeře ke koloritu. Dlužno říci, že jsou – alespoň myslím – ve většině případů vedeny prostou nechutí přijmout cokoli neotřelého bez ohledu na kvalitu výsledku i myšlenkových konstrukcí, které k němu vedly. Inscenační tým dostal tentokrát při děkovačce naloženo do zásoby, klanět se ovšem chodil neohroženě až do konce. Ovace totiž byly jako Elektra sama: rozpolcené, vášnivé a dlouhé. Ale pěvci a víceméně i dirigent si z nich odnesli jen to nejlepší.

Richard Strauss: Elektra, libreto Hugo von Hofmannsthal. Hudební nastudování – Mikko Franck, režie – Uwe Eric Laufenberg, scéna – Rolf Glittenberg, kostýmy – Marianne Glittenberg, světla – Andreas Grüter. Nina Stemme – Elektra, Ricarda Merbeth – Chrysothemis, Anna Larsson – Klytämnestra, Falk Struckmann – Orestes, Norbert Ernst – Aegisthos, Wolfgang Bankl – Orestův pěstoun, Simina Ivan – Důvěrnice, Aura Twarowska – Schleppträgerin. Thomas Ebenstein, Marcus Pelz, Donna Ellen, Monika Bohinec, Ilseyar Khayrullova, Ulrike Helzel, Caroline Wenborne, Ildikó Raimondi, Younghee Ko, Secil Ilker, Kaya Maria Last, Jozefina Monarcha, Karen Schubert, Zsuzsanna Szabó, orchestr Vídeňské státní opery. 29. 3. 2015, Wiener Staatsoper, premiéra.