První uvedení Händelovy opery Alcina ve Wiener Staatsoper se setkalo s bouřlivým a jednoznačně kladným přijetím. Není se čemu divit, hudebnímu ani jevištnímu provedení v zásadě není co vytknout.

Dirigent Marc Minkowski dirigoval svůj vlastní orchestr Les Musiciens du Louvre. Hráči ovládají dobové nástroje dokonale a orchestr má krásný kompaktní a jemný zvuk. Posluchač zvyklý na běžný operní orchestr si na něj musí chvíli zvykat – nižší ladění i způsob hry nevytvářejí tak efektně svítivý zvuk, jak je dnes obvyklé. Hudební nastudování směřovalo k lyrickému dramatu a kladlo důraz na legato a čistotu tónu. Stylové a technicky i výrazově perfektní provedení by si snad zasloužilo jen o něco nápaditější kadence, konce některých árií působily poněkud rozpačitě. Vynikající byli sóloví hráči, kteří při áriích s koncertantními nástroji průběžně vycházeli na jeviště a stávali se tak součástí představení stejně jako nápověda v levé části scény. Inscenace se tak tvářila, že neskrývá žádná divadelní tajemství a hraje s publikem zcela otevřenou hru. Tomu by napovídalo i otevření opony ještě před příchodem dirigenta. To všechno však bylo pouhé první zdání.

Adrian Noble vytvořil inscenaci, která zcela v duchu barokní opery ignorovala jakékoliv náznaky realistického divadla. Zároveň se – naštěstí – nepokoušel o kopii barokního divadla, přebíral spíš jeho principy. Scénu tvořil interiér s větrnou růžicí ve vykládané podlaze, jehož zadní stěna se otvírala do říše kouzelnice Alciny. Nad tou se během představení setmělo, vyšly hvězdy a opět se rozednilo, to vše v návaznosti na stav mysli zakletého rytíře Ruggiera. Celková stylizace vycházela rovněž z barokní estetiky – od výtvarného ztvárnění scény a kostýmů až po pohyb postav připomínající vznešený dvorský tanec. Baletní výstupy zcela přirozeně zapadaly do stylu inscenace, nejvýraznější byl Zápas snů libých a nelibých. Nedějové a iluzivní pojetí umožnilo i rozdělení opery na dvě části místo tří – přestávka byla přibližně ve druhé třetině druhého dějství. Vzhledem k absenci typických “aktšlusů” by ale bylo těžké si toho bez předchozí znalosti vůbec všimnout. Milým, i když poněkud anachronickým vtípkem byl přílet Bradamanty a Melissa v montgolfiéře, který by se dal chápat jako vpád vnějšího světa někam, kde se zastavil čas. Celá inscenace má jednotnou koncepci úzce související s hudbou opery. Přes první patetický a vznešený dojem, který vzbuzuje, je vlastně velmi intimní a výrazově oproštěná. Soustředí se na vztahy a vnitřní prožitek. Navíc se při veškeré působivosti obešla bez samoúčelných efektů i explicitních sexuálních narážek, k nimž by dílo mohlo svádět.

Pěvecká stránka opery byla prostě fantastická. Ukázalo se, jak je pro pěvce příjemné staré ladění (a¹ = 415 Hz), které je nežene do nesmyslných výšek, i intimní doprovod, který jim zase umožňuje pracovat s barvou hlasu i dynamikou na té nejjemnější možné úrovni. Perfektně toho využívala Vesselina Kasarova (Ruggiero), jejíž sytá pianissima se bez problémů nesla po celém divadle, nemluvě o tom, že v nich dokonale a s jistotou nasazovala libovolný tón. A kdy jsem naposledy živě slyšel tak krásně provedený trylek, už si sotva vzpomínám. Anja Harteros v roli Alciny byla na stejné úrovni, projev obou pěvkyň v lyrických, dramatických i virtuózně koloraturních pasážích byl ukázkou opravdového bel canta. Dokonale ovládané, objemné hlasy a filigránsky nuancovaný projev, který nepotřebuje exhibovat za každou cenu. Veronica Cangemi a Kristina Hammarström technicky nijak nezaostávaly, byť jsou hlasově o něco méně obdařené než ústřední dvojice. Okouzlující byl výkon člena Wiener Sängerknaben Shintara Nakajimy v roli chlapce Oberta. Role pro mužské hlasy stojí poněkud ve stínu. Tenorový part Oronta připomene svou odevzdaností a koloraturami Dona Ottavia. Benjamin Bruns jej provedl výborně, nevadil ani lehce nosový témbr. Adam Plachetka v menší roli Melissa se v hvězdné společnosti ani v nejmenším neztrácel, doufejme, že mu to přinejmenším vydrží.

Vídeňská Alcina je perfektní a pokud se její tvůrci chtěli vyrovnat s vynikající pařížskou inscenací z roku 1999, myslím, že se jim to podařilo. Další představení je možno zhlédnout ještě 17., 20., 23. a 26. listopadu 2010.

Georg Friedrich Händel: Alcina, libreto anonym. Hudební nastudování: Marc Minkowski, režie: Adrian Noble, scéna a kostýmy: Anthony Ward, světla: Jean Kalman, choreografie: Sue Lefton. Anja Harteros (Alcina), Veronica Cangemi (Morgana), Vesselina Kasarova (Ruggiero), Kristina Hammarström (Bradamante), Shintaro Nakajima (Oberto), Benjamin Bruns (Oronte), Adam Plachetka (Melisso). Les Musiciens du Louvre – Grenoble, Wiener Staatsbalet. 14. 11. 2010, Wiener Staatsoper.