„Loučení, ó loučení, mý srdýčko je celý zkroucený,“ zpívá se ve staré pražské písni. Někdy se ale chce odejít a někdy se odejít dokonce musí. Dnešní matiné je věnováno odchodům, loučením, putováním a cestám, které končí v mlze, a přece se po nich pořád chodí. I Židé kdysi vyšli z Egypta a nakonec došli až ke Zmrtvýchvstání, ale to se v lidském životě moc často nepřihodí. Člověk prostě jde, kam ho vítr nese, a více či méně si namlouvá, že má všechno ve svých rukou.

Na úvod dnešního programu jsem zařadil houslový koncert Putování dušičky Leoše Janáčka (1854–1928). Nepříliš dlouhé, ale o to koncentrovanější dílo zůstalo nedokončené, rekonstruovali ho Miloš Štědroň a Leoš Faltus, některé části se objevují v opeře Z mrtvého domu. Českou filharmonii řídí Václav Neumann, na housle hraje Josef Suk. Za Janáčka jsem zařadil dvě skladby, jejichž autorem je Harry Partch (1901–1974), zřejmě největší tulák v dějinách hudby. Část svého života strávil potloukáním po USA, v krátkodobých zaměstnáních a jako hobo. Nakonec se ale dotoulal až ke Guggenheimovu stipendiu a univerzitě ve Wisconsinu. To už je méně romantické, ale také mnohem pohodlnější, i když k zaslíbené zemi to má pořád dost daleko. První dnešní skladbou Harryho Partche je část Chorus of Shadows (Sbor stínů) ze scénického díla Delusion of the Fury (Přelud běsnění). Po ní následuje Windsong (Píseň větru), v obou skladbách se ozvou Partchovy specifické, podomácku vyráběné nástroje. Systematická práce s mikrointervaly vytváří spojnici mezi Partchem a naším, o pouhých osm let starším skladatelem Aloisem Hábou. Na závěr matiné jsem zařadil opět Leoše Janáčka, a to suitu z jeho opery Osud. Hraje opět Česká filharmonie, řídí František Jílek.