Včera uplynulo 65 let od popravy Milady Horákové, Záviše Kalandry, Jana Buchala a Oldřicha Pecla. V prvních dnech procesu obdržel soud 6300 rezolucí prostého lidu, který žádal pro národně-socialistickou poslankyni, novináře, příslušníka SNB a právníka nejpřísnější tresty. Co jiného s vlastizrádnou chamradí. Předevčírem se v Brně sešli dnešní prostí lidé plni obav o osud křesťanské Evropy ohrožené islámskými uprchlíky. Za vlastizrádce byli tentokrát označeni Bohuslav Sobotka, Jiří Dienstbier a Anna Šabatová.

Proces se skupinou Milady Horákové byl pečlivě naplánovaný pod dozorem sovětských poradců, velké politické divadlo vyvrcholilo čtyřmi justičními vraždami 27. června 1950. Ke scénáři patřil i organizovaný hněv lidu – rezoluce z továren, škol a ulic pochopitelně nebyly spontánní. Oficiální propaganda dělala všechno proto, aby ukázala obžalované v co nejhorším světle. Měli se prý podílet na oslabování obranyschopnosti Československa, chystali teroristické akce, státní převrat a počítali s vypuknutím další světové války. Pouhých pět let poté, co jedna světová válka skončila, možná nebyl velký problém dostat strach, zpanikařit a uvěřit věcem, které dnes působí jako výplod choré fantazie. Nikoho nesoudím ani neomlouvám, jen konstatuji.

Na Moravském náměstí v Brně se 26. června 2015 sešli odpůrci imigračních kvót, islámu, hranic otevřených zvenku a přijímání uprchlíků. Strážci čisté Evropy mají strach, panikaří a věří věcem, které působí jako výplod choré fantazie. Za hranicemi, možná už dokonce za domovními dveřmi číhají hordy muslimů, kteří se chystají podřezat naše muže a znásilnit naše ženy – možná i naopak. Na ohních z vánočních stromečků si upečou naše děti. V Drážďanech jsem před dvěma měsíci viděl jednoznačná hesla na podporu uprchlíků vyvěšená na státních institucích a speciálně na těch, které přitahují turisty. Zwinger, Semperoper, Lipsiusbau – uprchlíci, vítejte, Drážďany jsou otevřené pro všechny. Naše opatrnická politická reprezentace se vyjadřuje spíš alibisticky a hledí především nikoho zbytečně nepodpořit ani nepodráždit, i tak si vykoledovala obvinění z vlastizrady. Možná by se naši představitelé měli zamyslet, jestli má jejich opatrnost vůbec nějakou cenu. Jednu z největších vln nenávisti nakonec schytalo v komentářích na Facebooku osazenstvo kavárny Tři ocásci➚, které vyjádřilo uprchlíkům podporu. Početná nacistická parta podnik v pátek nezapomněla navštívit s výhružkou, že se ještě vrátí, a nevyhrožovala naplano. Rozhodně nebagatelizuji to, co si Tři ocásci pod takovým tlakem prožívají, ale je tu i jiná věc: obránci národní suverenity se nedokázali reálně vymezit vůči významnějšímu nepříteli, než je kavárna pro třicet lidí.

S poněkud zvrhlou logikou z porovnání dvou situací usuzuji, že za komunistů bylo líp – to se aspoň lidé měli opravdu čeho bát. I ten strach byl zkrátka jaksi poctivější než dnes, kdy ho rozkradl Kalousek a zbytek zakázali eurohujeři. Soudnější uvažování vede k uspokojivějšímu zjištění, že těch protiuprchlických kreténů bylo jenom 700 – to je hodně slabá návštěva jednoho abonentního koncertu Filharmonie Brno. Předsedu Dělnické strany sociální strany sociální spravedlnosti Tomáše Vandase nikdo poslouchat nemusí. Parlamentní listy taky nikdo číst nemusí. A když chce mít slušný člověk klid, tak ho o něj sotva někdo připraví – výjimečně to nemyslím ironicky.

Dnešní matiné je věnováno lidem, kteří se nebojí hloupostí. Symfonickou báseň Richarda Strausse Ein Heldenleben, čili Život hrdiny hraje Staatskapelle Dresden, řídí Rudolf Kempe.