Koncert pro klavír a orchestr Johna Cage zahájil večer věnovaný velkým kompozicícm pro sólové nástroje. Vlastně jsem na rozpacích, co o koncertu napsat kromě toho, že to byl zážitek naprosto strhující a ojedinělý po stránce dramaturgie i provedení.

Kromě Cageova koncertu jsme vyslechli rozsáhlé kompozice pro sólovou flétnu, housle, saxofon a klavír. I když to možná nebylo hlavním cílem při tvorbě programu, úvahy o tom, co je to vlastně virtuozita, se draly do popředí stále výrazněji. Je obtížnější zahrát Beethovenovu Sonátu pro hammerklavier, nebo Cageovu Music of Changes? Podle počtu interpretů, kteří mají tato díla na repertoáru, se zdá, že Cage poráží starého mistra na hlavu, i když zde jistě hraje velkou roli i konvence. Při vší obtížnosti současné hudby je tu také mnohem větší šance setkat se s uměleckou poctivostí v nejryzejší podobě – kdo najde chuť a sílu se dlouhodobě takto obtížnému a obtížněji prosaditelnému repertoáru věnovat, hraje ho obvykle pořádně – ví, co dělá, proč to dělá, a nechodí na představení jako do fabriky k pásu. Pokud už budete mít to štěstí, abyste vůbec mohli Music of Changes slyšet živě, uslyšíte je patrně tak, jak mají znít. Množství interpretačně naprosto zabitých Beethovenových sonát nebo Čajkovského koncertů je nespočetné.

Jakkoli je z hudby Johna Cage často slyšet město a jeho zvuky, z Koncertu pro klavír a orchestr se ozývá spíš příroda, a to především z orchestru. Komorní obsazení sólových nástrojů komunikuje s klavírem, který dominuje spíš výlučností zvuku. Dirigent zde působí jako strážce časového rozvrhu, živý chronometr, který má ve specifické partituře svůj vlastní part. Orchestru během provedení dominovaly “zvířecí” zvuky trubky, pozounu a tuby, uvážlivě bylo zvoleno rozmístění hráčů, takže celek zněl vyváženě – hutné žestě zprava vyrovnával klavír vlevo. Petr Kotík odvedl vynikající koncepční práci, která je u této hudby naprostou podstatou. Joseph Kubera je excelentní cageovský interpret a nezůstal své pověsti dlužen vůbec nic.

Cageův klavírní koncert provádí prakticky skupina sólistů, nejedná se o orchestr v pravém slova smyslu. Dramaturgický plán večera tuto skupinu pomyslně rozebral na jednotlivé členy a nechal promlouvat samostatné nástroje, ve dvou případech jsme slyšeli kompozice i v autorských interpretacích. Petr Kotík přednesl na flétnu svou skladbu There is Singularly Nothing, z níž byla cítit jeho záliba v chorálu a promyšlené práci s drobnými hudebními myšlenkami. Dlouhé, plynulé fráze byly jen občas přerušeny s mírou používanými nečekanými akcenty.

Freeman Etudes (Book IV) Johna Cage pro sólové housle zahrál koncertní mistr S.E.M. Ensemble a Ostravské bandy Conrad Harris. S obdivuhodnou jistotou lovil tóny a flažolety v nejnemožnějších polohách nástroje a přes jeho soustředění i suverenitu jsem si musel připomínat, jak jsou tyto etudy vlastně obtížné. Nemám příliš rád přídavky, ale chtěl bych se dočkat chvíle, kdy houslista po konvenčním houslovém koncertu nepřidá obligátně některou Bachovu partitu, ale část z této virtuózní hudby pro současnost.

Dalším mimořádným a nadšeně vítaným hostem koncertu byl saxofonista Roscoe Mitchell, který přijel zahrát ve světové premiéře svou skladbu Red Flower On A Bamboo Pole. Plynule v ní střídal dva saxofony – dlouhý úvod sopránsaxofonu v cíleně nejasných a jakoby lehce špiněných tónech přešel do freejazové pasáže altsaxofonu. Sopránsaxofon se ještě vrátil zpět ke zvukovému kouzlení z první části, aby celou kompozici zakončil alt ironicky vytroubeným durovým kvintakordem. V tomto případě se během večera možná nejvíc drala do popředí instrumentální virtuozita v klasickém slova smyslu, především v rychlých bězích altsaxofonu. Barevná pestrost a vynalézavost sopránky k nim tvořila rovnocenný protipól.

Závěr večera byl opravdu impozantní – opět jsme se vrátili k hudbě Johna Cage a jeho Music of Changes. Joseph Kubera naplnil Cageovu koncepci vycházející z knihy I-ťing zvukovým bohatstvím, které dávalo najevo, že má partituru skutečně přečtenou, pochopil ji a suverénním způsobem se jí zmocnil.

Možná jsme se během celého večera nesetkávali s virtuozitou nijak okatou a samolibou, ale virtuozita to jednoznačně byla, i bez všech ďábelských trylků strhující a okouzlující.

John Cage: Koncert pro klavír a orchestr (1957-58), Petr Kotik: There is Singularly Nothing (1971-73), John Cage: Freeman Etudes, Book IV (1981), Roscoe Mitchell: Red Flower On A Bamboo Pole (Solo Saxophone) světová premiéra, John Cage: Music of Changes (1951). Joseph Kubera – klavír, Conrad Harris – housle, Roscoe Mitchell – saxofon, Petr Kotík – flétna, dirigent, Ostravská banda. Roulette, Brooklyn, New York.