Václav Neumann (1920–1995) patří k nezapomenutelným šéfům České filharmonie, jejichž svatou trojici s ním tvoří Václav Talich a Karel Ančerl. Nechci tu hodnotit jeho hudební činnost ani působení u našeho značkového orchestru, ale hlavně připomenout, že by se dnes dožil devadesáti tří let.

Violista a později dramaturg Filharmonie Brno Jiří Beneš mi o něm říkal toto: “…hraní v orchestru mě taky vždycky hrozně bavilo. Pokud tedy bylo o čem hrát a pokud ten, co mával rukama, tomu rozuměl. Já jsem měl to štěstí – nebo snad smůlu – že jsem se velmi spřátelil s Václavem Neumannem. On byl tehdy ještě mladý a vytvářel si s námi repertoár. Byl to intelektuál, uměl o hudbě mluvit a to, co s námi studoval, nám také dokázal zprostředkovat, myslím hudební poznání. To Bakala neuměl a Vogel už vůbec ne. Věci, které s námi dělal Neumann, ve mně zůstaly, mám je zažité; to je ta smůla – už jsem je potom nikdy tak neprožil.” Někteří si možná vzpomenou na Neumannovy pořady Česká filharmonie hraje a hovoří. Dnes si poslechneme Symfonii č. 3 Bohuslava Martinů – poslední, kterou napsal během války. Odráží se v ní jeho stesk po domově i přepracování, v dopise o ní napsal: “Pustil jsem se do té symfonie, ale musím to ze sebe zrovna trhat, nevím, co to se mnou je teďka, něco není v pořádku. Pořád se mi zdá, že jsme se vrátili domů a takové historky.” Výsledek ale není depresivní ani v nejmenším, je to ohromující, zvukově bohatá a nádherná hudba.