Brněnské nastudování Turandot se v řadě ohledů vydařilo, především po hudební stránce. Inscenace šla ve snaze o pestrost za hranici pochopitelnosti a občas i vkusu.

Velice slušný výkon odvedl orchestr pod taktovkou Jakuba Kleckera. Hudební nastudování kladlo důraz na prudké dynamické kontrasty a uměřená tempa. Nic se nehnalo zbytečně vpřed, v popředí stála snaha vystavět opravdové hudební drama. Výborně zahrály bicí, jejichž úloha je v partituře značně exponovaná. Žestě byly sehrané nad běžné domácí poměry. V tišších místech jsem zaslechl několik nepřesných nástupů a v nejdramatičtějších pasážích bych si představoval i průraznější tón. Celkově by bylo asi potřeba více cvičení a tím i jistoty. V úvodu třetího dějství nejistě intonovaly housle. Naprosto fantasticky zazpíval sbor, který celou operu táhl za sebou. Překonal i výborné výkony, na které je od něj brněnské publikum zvyklé.

Pavla Vykopalová byla výborná Liu – přesvědčivá, křehká a zároveň nosná pianissima zněla vroucně a zcela jistě. Michal Lehotský jako Kalaf a Szilvia Rálik jako Turandot měli společný handicap ve svých hlasových oborech, které nedosahují na vysokodramatické role. Michal Lehotský se s tímto nedostatkem vypořádal inteligentněji. Tvořil kultivovaně tón a nesnažil se vzbuzovat dojem, že konkuruje hlasovým titánům, kteří tuto roli nazpívali na legendárních nahrávkách. Jeho pěkný a objemný hlas se jen místy ztrácel v dramaticky hrajícím orchestru, výborně mu zněly i hluboké tóny. Szilvia Rálik zazpívala Turandot velice expresivně a na hranici svých možností, dojem z jejího výkonu kazilo silné vibrato a neznělá pianissima. Velice dobře byla sezpívaná trojice Ping, Pang a Pong, hlasy se dobře pojily dohromady, jen unisona je usvědčila z několika drobných rytmických nepřesností.

Sbor neopouštěl jeviště a seděl na dvou strmých tribunách, které se místy natáčely kolmo k publiku. Loutkové pohyby lidu a zpomalené “mexické vlny” ilustrovaly dusnou atmosféru Pekingu a patřily k tomu lepšímu v inscenaci orientované spíš na vnější efekt. Ta pro mě i po důkladném přemýšlení zůstává záhadou a nemohu se zbavit dojmu, že se v ní žádný hlubší záměr neskrýval. Snaha vytvořit efektní podívanou byla v prvním plánu a pokud měl Jiří Nekvasil na mysli nějaké skryté sdělení, nepodařilo se mi jej obevit. Kostýmy a částečně i kulisy byly směskou všeho možného, co si člověk bez hlubší znalosti představí, když se řekne Čína. Historizující kostýmy stráží, císaře a lidu, děti s šátky čínských pionýrů, vrata do paláce s čínskou maskou… nemohl jsem se zbavit dojmu, že se dívám na dokumentární film “Dějiny Číny v pěti minutách”. S fantastickou směskou domácích rekvizit a kostýmů kontrastovaly realistické cáry uprchlíků Kalafa, jeho otce Timura a Liu. Zcela mimo veškerou logiku byly šaškovské kostýmy Pinga, Panga a Ponga. I když v sobě jejich postavy nesou komické prvky a oživují afektované drama, pojednávat je pouze jako klauny se mi zdá nemístně povrchní, byť často zábavné. Snaha zaplnit jeviště nějakým pohybem za každou cenu spíš rozptylovala pozornost, zvlášť když ve vedlejších jevištních akcích bylo často těžké najít nějaký smysl. Proč jeden ze strážců metal hvězdy při přípravě popravy perského prince a potom i v úvodu třetího dějství, kdy “nikdo nespí”, je mi záhadou – to abych uvedl aspoň jeden příklad.

Složitá, často se měnící scéna nejlépe působila ve chvílích, kdy se nic nehýbalo a změna nálady byla ztvárněna co nejjednodušeji. Příkladem budiž náhle červeně nasvícená Liu při sebevraždě ve třetím aktu. Touha vytvořit velký spektákl se inscenátorům vymkla z ruky a cit pro míru zůstal tentokrát někde v divadelní šatně. Inscenace Jiřího Nekvasila a Daniela Dvořáka často spoléhají na maximální vizuální účinek a místy až ignorují dramatickou akci, což by se zrovna k Turandot hodilo. Je tedy škoda, že se jim nepodařilo zůstat stejně uměření jako v Juliette nebo v Madam Butterfly.

Turandot byla uvedena s koncem, který v roce 2001 zkomponoval Luciano Berio, oproti tradičně užívanému dokončení Franka Alfana používá Pucciniho skici a je méně efektní. Místo monumentálního sboru končí operu spíš tiché smíření Kalafa a Turandot. Je to sice zakončení nezvyklé, ale má svou logiku a jsem rozhodně rád, že v Brně zaznělo. Hudební stránka byla vůbec silnou devizou představení, byť jevištní ztvárnění vzbuzuje přes veškerý efekt mnohé rozpaky.

Giacomo Puccini: Turandot, dokončení Luciano Berio, libreto: Giuseppe Adami, Renato Simoni. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Nekvasil, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Simona Rybáková, sbormistr: Josef Pančík, pohybová spolupráce: Štefan Capko. Turandot – Szilvia Rálik, Císař Altoum – Tomáš Krejčiřík, Timur – Ladislav Mlejnek, Kalaf – Michal Lehotský, Liu – Pavla Vykopalová, Ping – Jiří Brückler, Pang – Ondřej Koplík, Pong – Petr Levíček, Mandarín – David Nykl, sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB. 2. 5. 2011, Janáčkovo divadlo, Brno (premiéra 29. 4. 2011).