Trýznivá láska k oběšenci, morální nadřazenost stopařek, vítězství nákypu nad syrovou dýní. To jsou v kostce tři opery provedené během jednoho večera v Mozartově sálu brněnské Reduty, které spojil do jednoho konzistentního celku leitmotiv rouhačství a posměchu. Výsměch tradičním hodnotám – ať už operním, nebo obecně lidským a společenským – v sobě obsahují Slzy nože Bohuslava Martinů, raná jednoaktovka na text Václava Havla Ela, Hela a stop Lukáše Sommera i Dýňový démon ve vegetariánské restauraci Ondřeje Kyase a Pavla Drábka. Komorní soubory Second Movement a Opera Diversa hrály na vysoké úrovni a s chutí, scénické i hudební nastudování bavilo aniž klouzalo po povrchu, úspěch večera byl spontánní a zasloužený. Celý večer se bude opakovat ještě dnes v pražském divadle Disk v 16.00 (veřejná generálka) a v 19.00. Reprízu Dýňového démona můžete zhlédnout v brněnském Domě umění 2. 11. 2010 v 19.30

Mladá dívka se fatálně zamiluje do oběšence, do něhož se vtělil Satan, který předtím svedl její matku. V roce 1928, kdy jednoaktovka Slzy nože vznikla, se jednalo o typickou surrealistickou provokaci, útok na měšťácké hodnoty a romantický patos. To vše ve shodě s estetickými východisky Pařížské šestky, v jejímž vlivu se tehdy Martinů pohyboval. Dnes už z provokace zůstala spíš morbidní anekdota, jejíž horrorový námět je v komickém kontrastu s lehkonohou hudbou inspirovanou tanečním jazzem. Orchestr Ensemble Opera Diversa pod vedením Nicholase Chalmerse provedl partituru stylově, s pochopením pro její taneční inspirace a synkopovaný charakter. Všichni tři pěvci dobře ovládali své vyrovnané, leč nepříliš objemné hlasy, které ale do charakteru opery výborně zapadaly. Scénické i herecké provedení bylo živé a nápadité, ale k mému překvapení vlastně konvenční – dírou ve zdi svítil měsíc na oběšence, kolem nějž se odehrávalo parodické minidrama mezi matkou, dcerou a Satanem.

Miniopera Ela, Hela a stop Lukáše Sommera měla charakter intermezza mezi dvěma rozměrnějšími částmi večera. Tento pocit umocňovalo i provedení na předscéně bez kulis a bez rekvizit (s výjimkou pojízdné židle jako metafory auta). Dvě stopařky se vzájemně opakovaně ujišťují o vlastní morální nadřazenosti – ta jim ovšem nedovolí na někoho zamávat, takže pochopitelně nikoho nestopnou. Tuto pravdu jim – podle mého názoru zbytečně polopaticky – sdělí náhodně zastavivší řidič. Hudba funkčně sleduje text, který si pohrává s banalitou (záměrně triviální dvojzpěv “to, co dokážeme my, nikdo nedokáže”) i rozpadem komunikace, který mění dialog ve dva volně provázané monology. Použití konkrétních zvuků silničního provozu navozovalo místy dojem rozhlasové hry, v níž je hudební a textová složka zcela rovnocenná a přísně melodramaticky provázaná. Celému ztvárnění vládla absurdní atmosféra montypythonovského skeče.

Opera Dýňový démon ve vegetariánské restauraci je zřejmě pokusem vyrovnat se s (novo)romantickou operou, hlavně však s Richardem Wagnerem, jehož dílo Ondřej Kyas až marnotratně citoval. Majitel vegetariánské restaurace hovoří o jídle jako o gesamtkunstwerku, Majitelová říká ryze prakticky, že je vařeno. Do tohoto poeticko-pragmatického sporu vstupuje strážce stylové čistoty Pinkl. Celý provoz se pokusí rozvrátit Dýňový démon v podobě dívky z venkova jménem Cucurbita, která porazí i Vymítače ďáblů z Bayreuthu, do nějž se Pinkl vtělil. Nakonec však sama podléhá dýňovému nákypu v rukou paní majitelové a celá restaurace je obrozena k novému životu. Vztah k dílu Richarda Wagnera se naštěstí neprojevuje pouze parodickými citáty z Parsifala a jiných Wagnerových oper v komicky znějícím podání komorního orchestříku. Velká témata spalující lásky k vlastnímu dílu, provázanosti lidského života s přírodou, vítězství dokonalé formy nad hrubou materií, to všechno je Richard Wagner, a když jeho idejemi obklopíte kuchyňskou pánev místo Svatého Grálu, vznikne zajisté něco rouhačského. Neodolatelně komicky působí muzikálový výstup Dýňového démona, poněkud upovídaně naopak závěrečný monolog Majitelové. Režie si s jevištními klišé opery i muzikálu hraje stejně jako hudba, kostýmy v podzimně-dýňových barvách dotvářejí atmosféru Halloweenu. A na závěr dostanete něco z dýně i ochutnat, nic víc už si snad ani přát nelze.

Bohuslav Martinů: Knife’s Tears (Slzy nože; anglické znění), libreto: Georges Ribemont-Dessaignes. Dirigent: Nicholas Chalmers, režie: Oliver Mears, výprava: Simon Holdsworth. Second Movement: Yvette Bonner (Eleanora), Hannah Pedley (Matka), Jonathan Brown (Satan). Lukáš Sommer: Ela, Hela a stop, libreto: Václav Havel. Ondřej Kyas: Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, libreto: Pavel Drábek, recept (na kterém je scénář založen): Tomáš Studený. Dirigent: Gabriela Tardonová, režie: Tomáš Studený, scénografie: Sylva Marková. Ensemble Opera Diversa: Lucie Kašpárková (Dýně), Hana Škarková (Ela, Majitelová), Jana Krajčovičová (Hela), Jan Turčínek (Pinkl), David Vonšík (Řidič), Jan Šťáva (Majitel), malý sbor kuchyňského personálu. Orchestr Ensemble Opera Diversa. Divadlo Reduta, 30. 10. 2010, Brno.