Festival Setkávání nové hudby Plus skončil v pátek v Divadle na Orlí. Během závěrečného koncertu se setkaly natolik rozdílné kompozice a hudební přístupy, že jsem se v nich jen těžko orientoval. Improvizačnímu vystoupení Ivy Bittové s Ensemble Marijan předcházel koncert Brno Contemporary Orchestra, ale i ten byl ještě rozdělený na dvě nesourodé poloviny. S výjimkou Miloslava Ištvana se jednalo o večer sestavený z děl současných brněnských autorů. V zásadě se ukázalo, jak je to slabé kritérium pro vytvoření ucelené dramaturgie, a to i přesto, že dva skladatelé a dirigent jsou členy sdružení Bezmocná hrstka (Zdeněk Král, Mario Buzzi a Pavel Šnajdr).

Nevím, kdo byl dramaturgem večera, ale nejvíc ze všeho se mi zdá, že nikdo. Když si pořad koncertu rozeberu na jednotlivé kusy, sotva lze proti každému z nich něco výrazného namítat. Každý ale přiletěl z úplně jiného hudebního vesmíru a bylo těžké se každou chvíli přeorientovávat na úplně jinou frekvenci vnímání. Komorní kompozice s proměnlivým obsazením navíc vyžadují, aby byl orchestr složen v podstatě z bezvadných sólistů. Myslím, že rychlé přechody ze stylu do stylu daly dost práce i hudebníkům. Jsem přesvědčený, že Brno Contemporary Orchestra si takovými věcmi neprospívá. Jeho ambice bych viděl někde v projektech jako byl Professor Bad Trip v suchém doku na Brněnské přehradě nebo provedení Štochlovy skladby …vlídnost…světlo duše… a Reichových Tehilim na Velikonočním festivalu. Orchestr nevystupuje příliš často (reprízované koncerty ve vile Tugendhat počítám za jeden) a každý jeho koncert by měl mít punc události. K tomu je ale možné dojít jen na základě dramaturgie, která vychází z hudby nebo na ni alespoň bere zásadní zřetel.

Vlastně vůbec nechci, aby to vypadalo, že koncert dopadl nějak špatně, to by ani nebyla pravda, ale jako festivalové vystoupení to byla slabota. Špetka Universa Maria Buzziho, která uzavřela první polovinu, byla ohromně zábavná, ale zároveň pustila ostré světlo na všechnu tu dramaturgickou rozevlátost. Pánské pěvecké sdružení extrémního folkloru Krása by si BCO měl s takovým číslem pozvat buď na případný novoroční koncert, nebo s ním provést něco opravdu specifického. Já nemám nic proti tomu, když se nahlas řekne “prase prdí” a smířil jsem se i s tím, že taková banalita poslouží jako důvod ke smíchu dospělým lidem. Jak to ale skloubit s vážně míněnou a koncepčně domyšlenou kompozicí Pavla Nováka-Zemka nebo oratoriem Já, Jákob Miloslava Ištvana, to nevím.

Právě Zemkova kompozice Unisono leggiero utrpěla z celého večera snad nejvíc. Sice před ní byla krátká přestávka, takže se vystoupení Krásy aspoň trochu oddělilo, ale ke slovu přišli ještě neukáznění diváci a nedostatečná pořadatelská služba. Ocenil jsem její úsilí usadit do sálu všechny, kdo přišli – a návštěva byla vynikající –, ale na takových koncertech se opozdilci během produkce prostě do sálu nepouštějí (vzpomněl jsem si, jak mě v Konzerthausu slušně, ale zcela nekompromisně nepustili na vystoupení Iana Bostridge, které jsem kvůli zpoždění vlaku nestihl včas). Chci říct, že aspoň jeden uvaděč má stát před dveřmi a jakémukoliv rušení zabránit, pokud zrovna nehoří. Jestliže je Divadlo na Orlí hudebně-dramatickou laboratoří JAMU, mohl by se tam personál s publikem věnovat i pokusům tohoto druhu.

Z Unisona leggiera se tak stala předehra na uklidnění posluchačů jako ve staré italské opeře, což je poněkud kruté. Zemkova práce s unisonem dostává stále sofistikovanější podobu a pro evropana může být až neuvěřitelné kolik hudebních prostředků nám zbývá, i když se vzdáme harmonie a kontrapunktu. Souzvuky vznikají z dozvuků, alikvotních tónů, a to ještě nemluvím o velkém prostoru pro posluchače, který má obvykle tendenci si harmonickou složku mechanicky domýšlet. Nepřetržitá série motivů zvukově i dynamicky pěkně gradovala, musím ale říct, že leggiera bych v provedení snesl podstatně víc – myslím, že se to musí ještě usadit.

Oratorium Já, Jákob Miloslava Ištvana kombinuje klasické nástroje s elektrickou kytarou, přenatočenými pasážemi, recitací a zpěvem. Sopránový part provedla Irena Troupová a tuto spolupráci by si měl BCO pěstovat (narozdíl od problematické Krásy). Irenu Troupovou jsme slyšeli v Brně nedávno, pod vedením Pavla Šnajdra provedla na Moravském podzimu sólový part v Schönbergově melodramu Pierrot lunaire. Její hlas je lehce a dráždivě ostrý, zpěvačka hodně pracuje s jeho barvou, šetří s fortissimem, zkušenosti ze staré hudby se prolínají s interpretací současné. Tomáš Krejčí recitoval s dávkou patosu, která nepřesáhla hranici přijatelnosti, ale civilnější projev by v Ištvanově postmoderní kompozici stál za úvahu. Anglický roh evokující starozákonní šalmaje bych si představoval o dost zpěvnější. Druhá polovina koncertu BCO představila dva extrémní kompoziční přístupy, které stojí na opačných pólech – Zemek koncentruje svou výpověď na dokonalý souzvuk, Ištvan ve svém oratoriu vměstnal do malého prostoru skoro všechno – od klasiky až po konkrétní zvuky. Komunikace těchto protikladů vytvořila silný náznak toho, jak by programy BCO mohly vypadat.

V úplném úvodu – po malých problémech se spuštěním přednatočených zvuků – zazněla minimalistická M, trasa M Víta Zouhara. V hravém provedení bych snesl méně vibrata smyčců, nejlépe snad žádné. Skladbu pro klavír napsal Zdeněk Král pro Renatu Ardaševovou, která ji také provedla. Romanticko-impresionistický duch skladby jí seděl, autor tu zjevně myslel víc na ni než na sebe. Orchestrální kompozice Kousek po kousku pracovala metodou rychlých přechodů z jednoho tématu ke druhému a působila na mě dojmem svity z hudby k animovanému filmu beze slov – myslím to jen v dobrém. První polovinu uzavřela Krása a Špetka Universa, o níž jsem se už zmínil.

Brno Contemporary Orchestra si svoje místo na scéně hledá se střídavými úspěchy. Myslím, že dramaturgie, která by měnila jednotlivá vystoupení na unikátní projekty, je jednou z klíčových věcí, na kterou by se měl orchestr a jeho vedoucí Pavel Šnajdr zaměřit.

Vít Zouhar: M trasa M, Zdeněk Král: Skladba pro klavír, Kousek po kousku, Mario Buzzi: Špetka Universa aneb písně duchů proletivších, Pavel Novák-Zemek: Unisono leggiero, Miloslav Ištvan: Já, Jákob. Hudební nastudování – Pavel Šnajdr, Marek Daniel & Štěpán Rusín (Pánské pěvecké sdružení extrémního folkloru Krása), Renata Ardaševová – klavír, Irena Troupová – soprán, Tomáš Krejčí – recitace, Brno Contemporary Orchestra. Iva Bittová a Ensemble Marijan. 13. 12. 2013, Divadlo na Orlí, Brno.