Koncertní provedení “surrealistické detektivky”, jak Zdenek Merta nazývá svou operu Ruleta, nebylo zrovna šťastným vykročením do nové sezóny. Na vině byla především bezkrevná, eklektická hudba díla.

Pokud měla s inscenací vstoupit na jeviště ND Brno současná česká opera, stalo se tak pouze s ohledem na datum vzniku. Hudba se obrací především k první třetině 20. století a bere si z ní všechno, co se zrovna hodí. Zdenek Merta tak činí velmi šikovně, to nepopírám, o současnosti takového přístupu – podíváme-li se na něj z hlediska umělecké svébytnosti a osobitosti – však lze s úspěchem pochybovat. Libreto Stanislava Moši je nevyrovnané, jako by jeho autor nevěděl, co vlastně chce. Zásadní chybou je nedostatek odvahy nechat diváka, ať si něco myslí a zapojí svou vlastní fantazii, což je pro surrealismus podstatné až k nezbytnosti. Mladí manželé se po návštěvě kasina stanou účastníky sledu bizarních událostí na hranici snu a skutečnosti, která by měla být zcela setřena. Místo toho je publikum titulkovacím zařízením neustále upozorňováno, kde se zrovna nachází (kasino – doma – sen atd.), zatímco nejednoduchému textu není zdaleka vždy rozumět.

Surrealisticky “automatický” přístup sice snese ledacos, co se týká vybočení z logického příběhu a stereotypního myšlení, přece jen je tu však nutný jednotící estetický prvek, jímž by v opeře jednoznačně měla být hudba. A tady se dostávám zpět k zásadnímu problému díla, jímž je nesourodé zhudebnění, které si všímá víc jednotlivostí než celku. Surrealisté se dívali na hudbu se značnou nedůvěrou a romantický patos jim byl k smíchu, brněnští diváci se o tom mohli v nedávné době přesvědčit ve dvou dílech Bohuslava Martinů (Slzy nože a především vynikající Julietta). Zdenek Merta zvolil hudební přístup zcela v duchu velmi pozdního romantismu s mírnými přesahy k expresionismu. Sladké kantilény sice zněly vskutku lahodně, ale ke snovým erotickým scénám se nehodily, dělaly z nich běžná milostná vyznání z tradiční opery. Ilustrace pohybu kuličky v ruletě pomocí marimby působila polopaticky a vzbuzovala spíš úsměv než napětí, kde se kolo štěstí zastaví. Zdenek Merta nezapřel zkušeného autora muzikálů, který je zvyklý uvažovat spíš po jednotlivých hudebních číslech než ve velkých dramaturgických obloucích. Přes jistě upřímnou snahu se mu nepovedlo vytvořit jednotné hudební drama, což by u operní prvotiny nebylo příliš překvapující. Za větší nedostatek považuji právě ono estetické neuchopení libreta odpovídajícím hudebnědramatickým způsobem.

Orchestr i sbor pod vedením Jakuba Kleckera odvedl svůj standardní výkon, vytáhnout z hudby skutečný emocionální náboj se ale nedařilo. Bohužel nutno říci, že bylo zřejmě těžké jej v partituře nalézt. Pěvcům romanticky traktované role evidentně seděly, nechtěly po nich téměř nic, na co by z běžného operního provozu nebyli zvyklí. Koncertní uvedení bylo zpestřeno náznakem kostýmů a stylizovanou ruletou z průsvitné fólie nad jevištěm, bez opravdové akce se ale divák v ději i postavách poněkud ztrácel. Citelně mi zde chyběl paralelně zobrazovaný text na titulkovacím zařízení.

Pro uvedení Rulety se mi těžko hledají jakékoliv důvody, opominu-li možnost jakési “ředitelské vzájemnosti” mezi šéfy Národního a Městského divadla v Brně. Divácká atraktivita dlouhodobě minimální, umělecký obsah (např. proti La Dafne) nicotný, jinými slovy představení není nic do divadelní kasy ani do portfolia.

Zdenek Merta: Ruleta, libreto: Stanislav Moša. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Stanislav Moša, výtvarná spolupráce: Daniel Dvořák, kostýmy: Andrea Kučerová. Vít – Josef Moravec, Sharon – Jana Wallingerová, Sára – Jorda Katarína Kramolišová, Tlouštík / 1. chirurg / dr. Bauer / policista – Ladislav Mlejnek, Grass – Petr Císař, Redaktor / 2. chirurg – Zoltán Korda, Krupiér – Martin K. Novotný. Orchestr a sbor Janáčkovy opery NDB. 11. 9. 2011, Mahenovo divadlo, Brno.

A na závěr ještě malou poznámku: pánové hudebníci, buďte tak laskaví a  buď si zastrčte košile do kalhot, nebo si rovnou vezměte i gumáky a  vidle.