Umělci na rohu, rohofrci, nárožní frkatelé… tak tituloval svoje kamarády z orchestru Národního divadla tenorista Karel Burian. Hráčům na lesní roh je věnováno i dnešní matiné. Před 268 lety se totiž narodil český virtuóz na tento obtížný nástroj Jan Václav Stich, který ve světě proslul pod jménem Giovanni Punto.

Jan Václav Stich (28. 9. 1746 Žehušice – 16. 2. 1803 Praha) byl typický umělec své doby, tedy vrcholného klasicismu. Jako talentovanému chlapci mu umožnil hudební vzdělání hrabě Jan Josef Antonín z Thunu a Hohensteinu. Dostal se k učiteli i do Drážďan, ale hrabě Thun si ho poté povolal zpátky na svoje panství, kde ho využíval nejen jako hornistu, ale také jako součást zámeckého personálu. Byla to tehdy běžná praxe, hráči byli víc než co jiného námezdní řemeslníci a živit kapelu jen pro hraní si mohl a chtěl dovolit málokdo. Muzikanti dělali písaře, sekretáře, zkrátka pro co měli vlohy a schopnosti. Často se stávalo i to, že na panství hledali někoho do kanceláře a pokud adept uměl hrát na nějaký nástroj nebo zpívat, měl prostě u hudbymilovné vrchnosti větší naději na přijetí. Stichovi to ale nevonělo a z panství uprchl. Hrabě Thun za ním dokonce poslal svoje lidi, aby ho našli a vyrazili mu přední zuby, čímž by mu zcela zničili kariéru – na žesťový nástroj si bez zubů prostě nezahrajete, neuděláte nátisk. Stich ale začal ve světě vystupovat pod pseudonymem Giovanni Punto, čímž vodil Thunovy špehy za nos celé měsíce a nakonec se mu nic nestalo. Poznal se s Mozartem i Beethovenem, stal se celoevropsky ceněným hráčem. Podle dobových zvyklostí též komponoval pro svůj nástroj, aby mohl na koncertech zdůraznit své hráčské schopnosti. Na začátku matiné si poslechneme Stichův Koncert pro lesní roh č. 5 F dur, hraje Barry Tuckwell, který při tom i řídí orchestr The Academy of St Martin in the Fields (Akademie svatého Martina v polích).

Dnešním partnerem bude Stichovi současný český hornista Radek Baborák – vynikající virtuóz na svůj nástroj, několik let také první horna Berlínských filharmoniků. Prestižní a skvělý post opustil ze svého rozhodnutí a věnuje se sólové kariéře. Slyšel jsem ho hrát několikrát s orchestrem i v komorních sdruženích a pokaždé to byl zážitek. Naposledy to bylo s Filharmonií Brno, s níž provedl také Svitu pro alpský roh, který v obdivuhodně krátké době obdivuhodně zvládl➚. Není to zrovna triviální, protože alpský a lesní roh mají jiné nátrubky (wagnerovské tuby, které obsluhují hornisté třeba v Prstenu Nibelungově, mají nátrubky stejné, to jen tak pro zajímavost). Radek Baborák i skládá a věnuje se transkripcím pro lesní roh. Pustil se také do dirigování – slyšel jsem ho jen jednou a příliš nadšený jem nebyl➚. Z jedné zkušenosti se ale nic obecného usuzovat nedá a jeho lidská reakce na nepříznivou kritiku vydala za povedenou koncertní sezónu. Žertovnou historku o něm žádnou neznám – zuby mu snad nikdo vyrazit nechtěl a já bych ho byl v takovém případě ochoten i bránit. V podání Radka Baboráka si poslechneme Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Richarda Strausse. A to bude pro dnešek všechno.