Registrační pokladny podle chmurných prognóz zlikvidují drobné živnostníky. Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček touží po registru➚ psychicky narušených lidí – Ministerstvo zdravotnictví zprávu dementovalo➚. Registr blbých nápadů ani blbých otázek, pokud vím, zatím nikdo nesestavuje.

Před pár dny jsem byl natolik uchvácený varhanním recitálem Jose van Immerseela v Doubravníku, že se mi téma varhan pořád vrací. K varhanám je od registrů jen malý kousek, velké nástroje jich mohou mít až několik stovek. Doubravnické varhany jsou nástroj mnohem menší, dvoumanuálový, a registrů – nebo chcete-li rejstříků – mají jen osmnáct. Zato jsou funkční už přes čtvrt tisíciletí, z toho poslední dva roky jen díky rekonstrukci, která je na hranici úplného zhroucení zachránila před zkázou. Opravy začaly v roce 2007 a přibližně za jejich polovinou jsem byl v Doubravníku na malém koncertu sboru Vox Iuvenalis, po kterém následovala prohlídka kostela i varhan – tu vedl jejich restaurátor Dalibor Michek.

Prohlídka i krátká přednáška byly poučné, ostatně co čekat od člověka, který své práci nejen rozumí, ale také ji má rád, o hudbě ví ledacos a má ji rád také. Po úterním koncertě➚ jsme se potkali v kostelní zahradě, krátce se shodli na tom, že Immerseel je opravdová hudební šlechta, a sešli jsme se také v oblibě pamětí Hectora Berlioze (tolik vášnivého zaujetí hudbou v kombinaci s nelaskavým humorem a ostrými soudy se jen tak nenajde). Cestou domů jsem si ještě vzpomněl na Michkovu přednášku o probíhající rekonstrukci varhan před čtyřmi lety, prošla mi zrychleně hlavou a zarazila se těsně před koncem. To byla chvíle, kdy restaurátor vyzval publikum k diskusi, což obvykle vede k chvíli trapného ticha a následnému ukončení celé atrakce. V březnu 2011 se tak bohužel nestalo a padl v podstatě jen jeden dotaz: „Kolik to stálo, kolik z toho je za materiál a kolik z toho máte vy?“

Vzpomněl jsem si na všechny ty diskuse, které neproběhly, stejně jako Berlioz vzpomínal na nabité pistole, které nevystřelily. Slíbil jsem si tehdy, že už mi ticho místo diskuse nikdy nepřijde trapné. Lépe být celý život zticha než se ptát na takové nesmysly. Už si přesně nepamatuji, jak debata skončila – rozhodně nedošlo k žádné hádce nebo ostřejší výměně názorů. Dokonce snad nikdo ani netvrdil, že všechno rozkradl Kalousek. Za povznášejícím odpolednem ale zůstala divná pachuť. Pokud to někoho zajímá, tak oprava varhan stála čtyři a půl milionu, což je cena mizerného domu z mizerného materiálu podle mizerného katalogového projektu a bez pozemku. Kolik z té částky zůstalo Daliboru Michkovi a kolik stál materiál? Nevím a je mi to jedno. Ale registr blbých otázek určitě získal adepta na přední umístění, to zase ano.

Pro dnešní matiné jsem zůstal u Jose van Immerseela, tentokrát jako dirigenta vlastního orchestru Anima Eterna Brugge. Natočil s ním i Berliozovu Fantastickou symfonii, interpretace sama je rovněž fantastická. Skladatel dal své vášnivé kompozici podtitul Epizoda ze života umělce, která podle něj sestává z těchto částí: Sny – vášně, Ples, Scéna na venkově, Pochod k popravišti a Sabbat čarodějnic. Berliozova láska k shakespearovské herečce Harriet Smithson se prolíná celou skladbou jako utkvělá myšlenka.