Devátý ročník festivalu Ostravské dny nové hudby s sebou přinesl dvě velké změny. Místo Janáčkovy filharmonie Ostrava začal úlohu festivalového symfonického tělesa plnit Ostrava New Orchestra, který se v neděli představil svým prvním koncertem. Hrálo se v Trojhalí Karolína, které vystřídalo ostravský Dům kultury – to je ta druhá změna. Jako stálice festivalu zahrála o den později a rovněž v Trojhalí Ostravská banda.

Ostrava New Orchestra na svém premiérovém vystoupení zapůsobil především ohromně svěžím a neopotřebovaným dojmem. Nebyla to tlupa nezúčastněných profesionálů, kteří si přišli odpracovat nepříjemnou povinnost, a případné hudební nedostatky vyvažovala zaujatost pro věc. Orchestr se sešel poprvé pouhých deset dnů před prvním koncertem, takže měl na potřebnou konsolidaci nutnou především u smyčců strašně málo času a dokonale ji vybrousit za tak krátký čas ani nešlo. I tak za sebou Ostrava New Orchestra zanechal pocit práce odvedené s chutí a energií zaměřenou na provozovanou hudbu. Ostravské dny tedy rozchod s Janáčkovou filharmonií Ostrava prozatím ustály, ačkoliv si tím přidaly spoustu organizační dřiny, která není vidět. A členové nového orchestru do festivalového provozu pravděpodobně rovněž zapadli, pokud lze soudit podle termínu, v němž se na první vystoupení dokázali připravit a alespoň nasměrovat k jednotnému projevu.

Koncert Ostrava New Orchestra byl nejen premiérou samotného orchestru, ale také první velkou akcí festivalu po osmi komornějších akcích v Provozu Hlubina, kostele sv. Václava a Galerii výtvarného umění. Dramaturgie kombinovala pro Ostravské dny typicky kompozice osvědčených jmen hudby současné či nedávné se skladbami účastníků festivalových kurzů. Tyto konfrontace občas vytvářejí až drastické výkyvy v kvalitě, ale zároveň poskytují autorům bezvadnou příležitost k tříbení vlastní kompoziční práce a publiku to samé aspoň co se týká estetických měřítek. V progamu se sešli Phil Niblock, Salvatore Sciarrino a Iannis Xenakis, rezidenty festivalu reprezentovali Devin Maxwell a Idin Samimi Mofakham.

Orchestr hrál celkově vzato v druhé půli koncertu lépe než v prvé, kdy se zdálo, že trochu válčí s nervozitou nebo snad jinými rozptylujícími faktory. Úvodní #9.7 Phila Niblocka byla jeho typická meditativní plocha s plynulými proměnami souzvuků. Niblock jako by psal pořád dokola stejnou skladbu, která posluchače i při své předvídatelnosti znovu a znovu vtahuje do svého světa. Pro jednotný zvuk smyčců a soustředění hráčů to byla na úvod zkouška ohněm, v níž obstáli s přimhouřením obou očí. Podobně tomu bylo u Six Short Places Devina Maxwella, v jejichž drobnokresbách kontrastujících s Niblockem se orchestr pořád ještě hledal. Houslovým koncertem Salvatora Sciarrina Giorno velato presso il lago nero vyvrcholila první část programu autorsky i interpretačně. Velkou zásluhu na tom měla sólistka Hana Kotková, ale orchestr se v jemném zvukovém kouzlení už předvedl velmi přesvědčivě.

Druhou část zahájila Mofakhamova skladba Holography, roztříštěná práce s mnohými kompozičními technikami. Orchestr už ale pokračoval se vzrůstající jistotou, přesvědčivá byla i klavíristka Keiko Shichijo. Koncert uzavřela strhující kompozice AÏS Iannise Xenakise, orchestrální smršť korunoval výkon barytonisty Holgera Falka. Ostrava New Orchestra připravili na první vystoupení a také ho při něm vedli dirigenti Bruno Ferrandis a Petr Kotík, všichni dohromady odvedli ohromný kus práce.

Svět Ostravské bandy

Pondělní koncert nazvaný „The World of OB“ opravdu přinesl to, co je pro takřka nekonečně variabilní komorní orchestr Ostravských dní typické. V programu šla jedna česká či světová premiéra za druhou, naprostá většina skladeb pocházela z posledních dvou let, a to i v případě „veteránů“ jako jsou Christian Wolff či Roscoe Mitchell. Dramaturgie vybírá autory ne úplně slepě, ale spíš hodně zeširoka – nesnaží se předvést nějaký sofistikovaný koncept, ale hudbu současných autorů v maximální šíři a nakonec i rozsahu. Koncert trval něco přes pět hodin a po sérii devíti skladeb rozdělených do tří bloků jej završila ještě kolektivní improvizační čtvrthodina – bylo to jako hutný hokejový zápas s prodloužením, ovšem v napínavé superkvalitě americké NHL.

Koncert otevřela tichá kompozice Orrorin Keen rezidenta Ostravských dní Bena Richtera. Five Songs je typicky rozdrobená kompozice Christiana Wolffa, kterou si musí dát posluchač dohromady vlastním úsilím (a bez jistoty výsledku), zpěv Thomase Bucknera jejímu vyznění také příliš nepomohl. První třetinu koncertu uzavřely weissefarben Klause Langa – vytříbená a komplexní práce se zvukem působila navzdory konkrétním inspiracím pasoucími se krávami zcela autonomně a osvobozeně od popisnosti nebo přímých odkazů k realitě.

Summer Work Petra Bakly se proplétá několik hudebních linií, které se posouvají v těžko vyzpytatelných souvislostech, jako by autor chtěl popřít logiku kontrapunktu a zároveň ji pořád zdálky sledoval. V anamnesis rezidenta Matouše Hejla hrála významnou roli elektronika, ale spíš jako zvuková výplň prostoru než funkční součást kompozice. V Lying in the Grass, River and Clouds vytvořil Marc Sabat spíš zvukovou instalaci, v níž by se patrně velmi pohodlně přebývalo, ale při koncertním provedení se skladba strašlivě táhla mezi působivými momenty oscilujícími kolem romantických klišé. Byly to jen krátké záblesky, které rychle mizely a nechávaly prostor uspávajícím plochám. Skladbu nezachránil ani vynikající Daan Vandewalle u klavíru.

Roscoe Mitchell v Distant Radio Transmission zkombinoval elektroniku s komorním orchestrem, hlasem Thomase Bucknera a vlastními sóly na sopránsaxofon. Ze zvukového obrazu změti v rozhlasovém éteru se vynořila koláž narážek na romantické symfonie, kompozice kombinovala stylovou uvolněnost s autorskou cílevědomostí i nadhledem. Anthem George Lewise přednesla se vskutku hymnickým patosem sopranistka Kate Soper, naléhavost hudby i nterpretace byla ve zvláštním a těžko uchopitelném kontrastu s komplikovaným textovým sdělením. Pořad komponovaných skladeb uzavřelo sofistikovaně zábavné NONcerto pro lesní roh Richarda Ayrese, u nějž je až neuvěřitelné, jak působivou hudbu dokáže vykřesat z tak banálních prostředků, se kterými si neustále pohrává, byť NONcerto není v tomto směru vrcholnou ukázkou jeho práce. Hornista Daniel Costello kromě hráčské suverenity předvedl i solidní fyzický výkon při přebíhání z jedné strany pódia na druhou. Ostravskou bandu dirigovali Carl Bettendorf, Bruno Ferrandis, Petr Kotík a Joseph Trafton.

Nový orchestr a stará banda

Srovnávat zkušenou komorní bandu s čerstvě založeným symfonickým orchestrem by bylo čistě po hudební stránce nespravedlivé, ale styčné body najít lze. Oba orchestry dokážou interpretovat v rámci jednoho vystoupení stylově velmi rozdílné skladby, současná hudba žádného z jejich členů viditelně neotravuje a Ostravské dny jsou pro ně během festivalu smyslem jejich počínání.

Oba orchestry se také vyrovnaly s prostředím rekonstruovaného Trojhalí Karolína, které dalo festivalu úplně jiný rámec, do nějž současné umění zcela přirozeně zapadá. Čistě akustické podmínky ale zrovna příznivé nejsou navzdory použitým závěsům a dozvučování koncertů. Do bývalých továrních hal pronikají zvuky zvenku a pokud si technický personál uvnitř něco potichu řekne, je to slyšet i na desítky metrů. Koncerty Ostravských dnů se tedy z Domu kultury posunuly do lepší atmosféry, ale rozhodně ne k nějakému ideálu. Není ovšem vinou festivalu, že v Ostravě ideální místo vůbec neexistuje – městu chybí moderní koncertní sál, který by v ideálním případě poskytl útočiště jak Janáčkově filharmonii Ostrava, tak festivalovému dění. Zájem na jeho výstavbě by mohl na nové úrovni propojit zájmy obou institucí a pomoci významně městu i jim samotným.

Dnes večer je na programu Ostravských dnů od 18.00 komorní koncert v kostele sv. Václava a po něm ve 21.00 Noc sól v centru Cooltour. očekávanou událostí je zítřejší koncert nazvaný „Radikální minulost“ – v Divadle Antonína Dvořáka bude Ostrava New orchestra od 20.00 hrát skladby progresivních autorů z let 1906 až 1968 a zároveň se bude konfrontovat americká a česká avantgarda s přihlédnutím k Richardu Straussovi. Na programu jsou kromě něj Charles Ives, Morton Feldman, Petr Kotík, Rudolf Komorous, Philip Glass, Jan Rychlík a John Cage.

Ostravské dny nové hudby 2017, Trojhalí Karolína, 27. a 28. 8. 2017