Nesmírně klidný a povlovný zážitek přinesla komorní opera Rudolfa Komorouse No No Mija. Z japonské hudby si nebrala vůbec nic, ale z poezie japonských kreseb úplně všechno.

Když vlídné, pomalu plynoucí disonance hudby v jednom místě vyústily do několika rozložených durových akordů klavíru, vyvolalo to nejeden lehký úsměv. Krátký náznak romantického preludování ale nakonec organicky zapadl do celkového hudebního toku, stejně jako baskytara a nezvyklé perkuse do zvuku miniaturního orchestru. Rudolf Komorous použil zdánlivě nesourodé prostředky tak, že nepůsobily bizarně ani směšně. Spíš bylo obdivuhodné, jak samozřejmě a přirozeně všechno zapadá do sebe. Hrála Ostravská banda, řídil Petr Kotík, výsledek byl výborný. Opera vznikla v roce 1988 a najednou bylo znát, jak se vyjadřovací prostředky od té doby posunuly – zvláště ve srovnání s Re:igen a Sezname, otevři se uvedenými v minulých dnech. S Mistrovskými díly Petra Kotíka, které byly uvedeny o dvě hodiny dříve, má No No Mija vzdáleně společnou nedramatickou stavbu. Narozdíl od Kotíkova předem stanoveného intelektuálského konceptu ale vyplývá z jiného vnímání divadla a nahlížení příběhu, drama je skryto pod povrchem a spíš si ho v jemných záchvěvech duševních hnutí domýšlíme, než aby nám bušilo do očí zpříma. Hudebně se díla dvou starých kamarádů nestýkala v ničem – NODO si na kontrasty potrpí a dělá z nich svou značku. Byl jsem opravdu vděčný, že jsem mohl dílo slyšet. Rudolf Komorous žije od roku 1968 v USA nebo Kanadě a v Evropě se nikdy žádná jeho opera nehrála.

No No Mija – nazvaná podle svatyně, k níž se příběh vztahuje – má zvláštní třídílnou strukturu převzatou z dramatické předlohy divadla nó, kterou napsal Zeami Motokijo. Vlastní děj odhalil vypravěč v prostřední části, zatímco v první jsme se mohli jen dohadovat, co způsobilo pocity, o kterých se mluví. Lady Rokujo byla nesmírně talentovaná a krásná dívka, dostalo se jí vzdělání a dobře se vdala. Brzy ale ovdověla a začal se jí dvořit mladší a velmi přelétavý muž reprezentovaný němou taneční rolí (Po-Ju Lin). Jejich komplikovaný vztah dospěl ke smírnému závěru ve třetí části, pohyb pěvců byl pomalý a ladný stejně jako hudba.

Autoři scénické realizace Jiří Nekvasil a David Bazika v divadle Jiřího Myrona otočili divadelní prostor naopak. Publikum sedělo na jevišti a dívalo se do hlubokého prostoru hlediště, jen částečně narušeného průsvitnou stěnou vypůjčenou z japonského domu. Nesloužila jen jako scénický prvek, promítaly se na ni také titulky. Veškeré dění jsme sledovali skrz výstupy tanečníka na okraji jeviště, možná i jeho očima. A částečně také přes provázkovou oponu, která mi připomněla průchozí stěnu z bambusových tyčí v brněnské inscenaci Madam Butterfly (rovněž Jiří Nekvasil). Z jedné strany hlediště vyšel ze svého místa buddhistický mnich – barytonista Jeffrey Gavett, ze druhé Lady Rokujo, tedy mezzosopranistka Katalin Károlyi. Vypravěč příběhu Josef Kaluža se vynořil v přední části hlediště v noblesním fraku, když se ale na závěr svého vyprávění narovnal, ukázalo se, že k němu má dole jen trenýrky. Příběh inspirovaný japonským divadlem nó a evropská hudba se mísily dohromady stejně jako prvky japonského a evropského oblečení v kostýmech mnicha a Lady Rokujo. Ta ale ve třetí části skončila ve zcela evropských červených šatech a dosáhla až na jeviště na svého přelétavého milence. Komorní sbor – v tomto případě spíš ansámbl Canticum Ostrava – seděl v jedné řadě uprostřed a lyricky komentoval děj. Během provedení jsem měl pocit, jako by se zastavil čas, všechno jako by se odehrávalo v odrazu na nehybné hladině jezírka. Když hledám slovo, kterým celý ten hudební a dramatický klid popsat, zdá se mi nejvýstižnější jedna z nejhloupějších banalit: bylo to moc pěkné.

Rudolf Komorous: No No Miya (1988), libreto skladatel podle japonského divadla nó Zeami Motokija (pravděpodobně 1363–1443). Hudební nastudování: Petr Kotík, scénická realizace: Jiří Nekvasil, David Bazika, choreografie: Lucie Burešová. Lady Rokujo – Katalin Károlyi, mezzosoprán, Budhistický mnich – Jeffrey Gavett, baryton, vypravěč – Josef Kaluža, tanečník – Po-Ju Lin. Ostravská banda, Canticum Ostrava (Jurij Galatenko, sbormistr). 27. 6. 2014, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava. V rámci festivalu New Opera Days Ostrava (NODO), evropská premiéra.