Máš mě rád? Máš mě ráda? Máš mě…

26. 6. 2014, 11.25 | Boris Klepal

Bernhard Lang: Re:igen, foto Martin Popelář

Bernhard Lang: Re:igen, foto Martin Popelář

Re:igen (Rej) Bernharda Langa je hudební drama nejen podle názvu: je to opravdu divadelní hudba, dílo počítá s jevištěm. Pohrává si s trapností, opakovanými situacemi v malých obměnách, ale není monotónní. Předvídatelnost všech klišé vyřčených před sexem a po něm si můžeme nechat pro naše skutečné životy.

Máme před sebou cyklus rozhovorů, které vedou různí aktéři vedení chtíčem. Mluví, aby se k sexu dobrali, i proto, aby se z něj vykecali. Jeden z dvojice vždy přechází do následující scény a vzniká tím nejen návaznost, ale také rýpavý kontrast třeba mezi tím, jak mluví třeba manžel se svojí ženou a hned poté se svojí milenkou, která ještě chodí do školy a musí domů – co by řekla mámě. Situace se opakují a vracejí se i věty, které jsme asi všichni někdy řekli, včetně otázky „máš mě rád(a)?“ Bizarnost této otázky těsně po sexu – ať už vášnivém, mechanickém nebo placeném – lezla na povrch jako ironický škleb. Každá dvojice se – obvykle houštím nějakých oklik – dobrala k souloži, která jako by jen oddálila vyvrcholení narůstající trapnosti. To přišlo vždy až po vyvrcholení fyzickém. Celý kruh scén začal a skončil u prostitutky – její scény byly podloženy opakovaným disonantním leitmotivem celé. S děvkou si nakonec můžete vykládat o čem chcete a stejně jde jenom o sex. Z Re:igen se ale zdá, že jde vlastně vždycky jenom o sex – všechno ostatní jsou trapné kecy.

Bernhard Lang: Re:igen, foto Martin Popelář

Bernhard Lang: Re:igen, foto Martin Popelář

Táhlá disonance předehry doprovází souložící pár na jevišti a půlkruh rozsvícených zelených zářivek. Disonantní souzvuk a světlo se vracejí pokaždé, když během následujících jedenácti výstupů dojde na pohlavní akt. Paralelně s jevištní akcí sledujeme na monitorech film, který by se mohl odehrávat na konci devatenáctého století, kdy vznikla literární předloha Arthura Schnitzlera. Bernhard Lang používá hudební prostředky všech možných žánrů, ozve se jazz, rockové riffy, všechno je ale zpracované jistou a suverénní skladatelskou rukou. Je to koncentrovaná hudba, která při vší pestrosti nevybočuje pořád někam do stran. Princip opakování, který je pro ni charakteristický, nemá nic společného s minimalismem.

Vracejí se příznačné motivy, hudba místy připomene zmnohonásobené janáčkovské echolálie nebo přeskakující desku, což zní obzvlášť pikantně ve spojení s jazzovými momenty. Všechno se vlastně pořád vrací, myšlenkové pochody, situace, pohnutky, nakonec i všechny ty dialogy mohly vzniknout dnes a možná i kdekoliv na světě. Hudba není roztříštěná ani množstvím použitých citátů, ozve se Bergova Lulu, na niž jsem si během večera několikrát vzpomněl i mimoděk, Debussy, Lou Reed… Dílo svou strukturou hudebně kontrastních scén – dělených vracející se disonancí místo recitativů – připomínalo starou číslovou operu, melodické linky zpěvu byly místy zdvojovány instrumentálně. Je to svým způsobem hodně klasická věc vycházející z německého expresionismu. Ale ať už je jakákoliv, především jevištně funguje.

Bernhard Lang: Re:igen, foto Martin Popelář

Bernhard Lang: Re:igen, foto Martin Popelář

Hra samotná není z dnešního pohledu nijak skandální a divadelní ztvárnění se nehoní za lacinou nahotou a lechtivými pitomostmi. Režii a scénu vytvořil Georges Delnon, na ostravské provedení dohlížela jeho spolupracovnice Franziska Kronfoth. Byl to parádní kousek expresivního hudebního divadla, k jehož vyznění přispěli vynikající představitelé všech rolí. Dobře zvolené typy, komplexní zpěváci i herci, byla krása už jenom sledovat, jak to celé funguje. Z kvalitního obsazení ještě mírně vyčníval kontratenorista Alin Deleanu, který přecházel z plného hlasu do vysokého jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a sopranistka Lydia Brotherton – především v roli Školačky. Ostravská banda pod vedením Rolfa Gupty hrála perfektně, bez slyšitelných problémů si poradila s pestrou partiturou. Člověka nakaženého konvenční operou – to jest mě – vždy trošku zarazí, když je hudba zesílená a zpívá se přes mikroporty. Ale zvuk byl výborný a hlasitost decentní (i když musím říct, že mi aspekt konfrontace čistého hlasu s orchestrem v těchto případech vždy trošku chybí).

Je fakt, že Bernhard Lang sám zpochybňuje termín opera, mluví o hudebním divadle obecně a čistotu žánru nijak neřeší. Je to dobře, protože jeho Re:igen drží pevně pohromadě i bez přesných zařazení a právě na otázku, co to je vlastně opera, by měl festival soudobé opery hledat odpověď. New Opera Days Ostrava se o to pokoušejí podruhé a jejich první letošní odpověď byla perfektní.

Bernhard Lang: Re:igen (Rej), libreto: Michael Sturminger, podle stejnojmenné hry Arthura Schnitzlera. Hudební nastudování: Rolf Gupta, režie a scéna: Georges Delnon, kostýmy: Claudia Irro, video: Yvonne Mohr, světla: Wolfgang Philipp. Prostitutka: Almerija Delic, mezzosoprán, Policista: Cornel Frey, tenor, Služebná / Školačka: Lydia Brotherton, soprán, Mladý muž / Herečka: Alin Deleanu, kontratenor, Mladá paní: Amélie Saadia, mezzosoprán, Manžel / Soukromník: Kai-Uwe Fahnert, baryton, Spisovatel: Lasse Penttinen, tenor. Ostravská banda. 25. 6. 2014, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava, česká premiéra. V rámci festivalu New Opera Days Ostrava (NODO), ve spolupráci se Schwetzinger SWR Festspiele.

Zanechte komentář