Sezname, otevři se. Alfa, omega a jeden pevný bod

27. 6. 2014, 8.50 | Boris Klepal

Sezname, otevři se. Foto Martin Popelář

Sezname, otevři se. Foto Martin Popelář

Vnímáme svět skrze seznamy písmen, slov, pojmů, vjemů a míst. Umíme jej popsat i procítit, jsme jeho součástí, ale stále hledáme pevný bod, odkud jej můžeme pozorovat. To je první dojem, který ve mně zanechal Martin Smolka svojí novou operou a zároveň poctou Umbertu Ecovi Sezname, otevři se.

Pokračoval jí festival New Opera Days Ostrava – NODO a po včerejším Re:igen Bernharda Langa nabídl dílo zcela odlišné, kontrastní a natolik působivé i komplikované, že jsem vděčný za sobotní reprízu. Festival ukazuje, že se mu nejedná o pouhé uvádění nových oper, ale že tu jde o skutečné hledání podoby současného hudebního divadla. Re:igen jsou dílo hudebně soudobé, ale v mnohém inteligentně odkazující k operní konvenci a osvědčeným postupům, které v operním divadle fungují. Martin Smolka naopak všechny konvence, na které je operní divák zvyklý, nechává zcela stranou. Ne že by je okázale bořil, dával hlučně najevo, co si o nich myslí, a vymezoval se vůči nim, ale tiše a prostě je ignoruje. Chodí prostorem určným pro hudební drama a používá jej bez zábran a vědomí, jak je to správně. Jde v protisměru, a přitom se nikomu neplete do cesty.

Sezname, otevři se. Foto Martin Popelář

Sezname, otevři se. Foto Martin Popelář

Mluvené seznamy začínají tím nejjednoduším – abecedou, přechází k souborům hlásek, slovních druhů, jmen, dvojic, svatých ostatků, vzniká svět pojmů. Živý svět začíná u ryb, ztělesnění mlčenlivosti a ticha. Zrcadlení nás přivádí k samotnému vnímání v jeho nesmírném bohatství i omezenosti a neurčitosti. Následují seznamy míst – ne jako abstraktních pojmů z atlasu, ale příležitostí k putování a duchovnímu usebrání, poutnictví i poustevnictví. Stepi, města, Cařihrad ovládaný ze tří břehů dlouhou úžinou, Granada, duhová perla kalífů, Novgorod s cibulovitými věžemi… Nakonec se dobíráme k vědeckému poznání skrz seznam varovných i vábivých signálů, jsme vědci – Frankensteini, činitelé, menschenci, náš zrak se neobrací ani tak k zemi jako k pevnému bodu nahoře, fííí… a je to pryč.

Sezname, otevři se. Foto Martin Popelář

Sezname, otevři se. Foto Martin Popelář

Hudba je zcela neoperně křehká, jemná, pokyn lehce, jak je to jen možné, jako by stál v záhlaví celé partitury a ne jen jako ojedinělá poznámka na okraji. Sledy akordů, souzvuků, clusterů, mikrointervalů, těžko popsatelné hudební seznamy se prolínají s těmi konkrétně vyslovenými. Občas se ozve i sbor, který sedí společně s instrumentalisty v orchestřišti. A nad vším svítí zpěv, ale jen málokdy – jen se tak krátce zaleskne a zase zmizí.

Jiří Adámek je nejen libretistou Sezname, otevři se, ale také jeho spoluautorem a celková koncepce jistě myslela na hereckou skupinu Boca Loca Lab, s níž dlouhodobě spolupracuje. Východiskem bylo Bludiště seznamů Umberta Eca, Italo Calvino a jeho Neviditelná města a povídky Jorgeho Luise Borgese. Nemáme před sebou děj, ale hudební a mluvený obraz, filigránsky propracovaný, oceloryt v těch nejjemnějších čárách. Herci-mluvci byli naprosto fantastičtí, rytmicky perfektní, ve všech odstínech řeči dokonale srozumitelní. V lidské řeči se skrývá neuvěřitelné množství hudebního materiálu, což věděli tvůrci sprechgesangu, nápěvků mluvy i voicebandu. Řeč Seznamu si z těchto možností něco málo bere, ale přetavuje je do svébytné syntézy melodicko-rytmické vícehlasé mluvy.

Černé jednotné kostýmy a zabílené tváře braly hercům individualitu i pohlaví, byly to ztělesněné hlasy. Jan Mikušek v bílém mezi nimi zářil nejen svým zpěvem. A tak jako se prohlubovalo poznání, prohluboval se jevištní prostor postupným vytahováním několika zadních stěn za sebou. Autorkou scénického řešení je Ivana Kanhäuserová, která spolupracovala i na videoprojekcích (společně s Kryštofem Peškem). Jemných, často vzbuzujících spíš iluzi pohybu než zřetelně pohyblivých. Přiznám se, že se z velké části motám ve světě dojmů, potřebuji Seznam vidět ještě jednou, a to zcela nezbytně.

Sezname, otevři se. Foto Martin Popelář

Sezname, otevři se. Foto Martin Popelář

Zvláštnímu a ve své podstatě zcela neopernímu dílu pomohla k fantastickému účinku – a nakonec i k úspěchu – vynikající interpretace. Ani se nechtělo věřit, že Ostravská banda, která včera hrála zcela odlišnou a dramatickou Langovu hudbu, je pořád ten samý orchestr. Ondřej Vrabec nastudoval partituru jako napínavé hudební dobrodružství, které se za jemnou dynamiku neschovává jen proto, že nemá co říct a svaluje odpovědnost za sdělení na posluchače. Chvála orchestru se vztahuje i na sbor Canticum Ostrava, který byl protentokrát jeho součástí.

Martin Smolka a Jiří Adámek možná nevytvořili operu, ale osobitý divadelní svět bezpochyby ano. Hudba v něm má nenahraditelnou roli a z hudební kvality lidské řeči vyrůstá její nejkultivovanější a nejstylizovanější podoba – zpěv. Je to opera, není to opera – co je po jméně? Růže je růže je růže…

Martin Smolka: Sezname, otevři se (Pocta Umbertu Ecovi, mluvená opera), libreto: Jiří Adámek. Hudební nastudování: Ondřej Vrabec, režie a spoluautor: Jiří Adámek, scéna a kostýmy: Ivana Kanhäuserová, video: Kryštof Pešek, Ivana Kanhäuserová. Jan Mikušek, kontratenor, mluvci: Vendula Holičková, Bára Mišíková, Pavol Smolarik, Daniel Šváb (členové skupiny Boca Loca Lab). Canticum Ostrava, sbormistr Jurij Galatenko, Ostravská banda. 26. 6. 2014, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava. V rámci festivalu New Opera Days Ostrava (NODO), světová premiéra / objednávka festivalu.

Zanechte komentář