Šaty, jak známo, dělají člověka. Operu sice nedělají kostýmy, ale bez nich to v ní také nejde. Můžou dokonce charakterizovat postavu a nakonec je jen málo rolí, které by se obešly úplně bez kostýmu – snad kromě Venuše v Tannhäuserovi. Jevištní dress code může mít tisíc podob i funkcí.

Richard Wagner svou osobností i hudbou natolik omámil krále Ludvíka II. Bavorského, že za to získal téměř neomezené zdroje z královské pokladny. Dovedl toho také patřičně využít, kromě svatého německého umění a sebe samotného miloval také luxus, což bylo nad poměry operního skladatele už v 19. století. Ubohý král se pod tíhou náklonnosti k Wagnerovi finančně pěkně prohnul, ale pořídil také možná nejnákladnější operní kostým v historii: pomocí zámku Neuschwanstein převlékl přírodu za velkou kulisu k Lohengrinovi. Křišťálově čistá předehra k opeře o rytíři Svatého Grálu zahajuje dnešní matiné. Slovenský filharmonický orchestr řídí Michael Halasz.

Kostýmní výtvarníci mají v opeře často až neskutečné příležitosti, jak se vyřádit. A čím je prostředí exotičtější, tím víc možností k extravagancím se nabízí. Verdiho Aida je nádherné drama, v němž velkolepé scény postupně přejdou do trýznivých a ve své podstatě velmi komorních dialogů, i když velkooperně pojatých. Starý Egypt, velekněží, faraóni, králové, vojevůdci – kdo by odolal možnosti obléct to do zlaté nádhery, až oči přecházejí. Giulietta Simionato jako princezna Amneris dostala zlaté šaty, čepici i přehoz. Velitel egyptských vojsk Radames její lásku i tak kupodivu odmítá, ačkoli má – podle šatů soudě – zlata mnohem míň. Vzor na kostýmu Jona Vickerse se navíc zřetelně inspiroval lyžařským svetrem. Od nádherné hudby ani fantastického zpěvu to ale nijak neruší.

Matiné se u Verdiho ještě zdrží, ale přesune se ze starého Egypta do starého Skotska. Tragédie Macbeth je jedno z úžasných hudebních zpracování Shakespearovy předlohy a Verdi se ve schopnosti charakterizovat postavy hudbou posunul obřím skokem. Dramatická sopranistka Birgit Nilsson jako Lady Macbeth zde dostala na hlavu jakousi obrácenou kukaň, snad se to tehdy ve Skotsku nosilo. Pokud tím ovšem chtěl autor kostýmu vyjádřit, že nátura a uvažování Lady Macbeth jsou zcela inverzní ke slepici, tak klobouk dolů.

Kostým udělá z ženy chlapce, a když se ten chlapec na jevišti převlékne za ženu, je vlastně zpátky na svém. Rozmáchlá komedie Rosenkavalier Richarda Strausse a Huga von Hofmannstahla přináší spletitou historku o nerovných vztazích, která skončí šťastným zaslíbením mladého páru. Zamilovaného mladíka Oktaviána zpívá mezzosopranistka  – zde Anne Sofie von Otter –, která se převlékne za komornou a svádí uslintaného barona Ochse auf Lerchenau (v dnešní ukázce ho zpívá Kurt Moll). Veřejně tak odhalil(a) jeho vskutku volskou povahu, způsobil(a) skandál a zamezil(a) jeho sňatku s mladou dívkou z bohaté buržoazní rodiny. Při takovém popisu se celá věc může zdát poněkud nepřehledná, ale když se zinscenuje, je ještě mnohem nepřehlednější.

Opera Car a tesař Alberta Lortzinga je postavená na oblíbených historkách o caru Petrovi Velikém a jeho výletech mezi prostý lid. Přispívalo to k vytváření panovníkovy pozitivní image – nejen kníže, ale i car může mít k lidu blíže. Dnes by na to měl tým PR odborníků, ale je otázka, zda by se jim podařilo podobné historky dostat tak daleko, aby samy od sebe kolovaly mezi lidmi. V Caru a tesařovi dojde k záměně Petra Velikého a prostého ruského emigranta, kteří shodou okolností oba pracují v loděnicích v Saardamu. Emigrant se tím živí, Petr Veliký se inkognito učí stavět lodě – čili provádí průmyslovou špionáž. Ukázka dnešního matiné je zastihuje v hospodě v dobré společnosti. Petr Veliký sedí u stolu se svým pobočníkem a francouzským velvyslancem, emigrant Petr Ivanov s anglickým velvyslancem a saardamským starostou. Nádherný sextet je navíc převlečený Donizetti, kterému Lortzing ukradl i námět opery, ale tehdy se na to ještě tolik nehledělo.

Zloději převlečení za podnikatele asi evokují všechno možné od akčního filmu až po současnou realitu. Operní námět z takové situace vytěžil Bertolt Brecht, autor libreta k opeře Vzestup a pád města Mahagonny. Není sice tak plná hitových songů jako předcházející Žebrácká opera, Kurt Weill ji ale mnohem líp hudebně propracoval a vytvořil skutečné hudební drama včetně velkých sborových nebo ansámblových scén (a hit si nakonec taky neodpustil, „Alabama Song“ nazpíval kdekdo). Třem defraudantům na útěku se porouchá auto, rozhodnou se zůstat na místě a postavit město plné zábavních podniků do cesty zlatokopům, kteří se vracejí z Aljašky. Kasina, prodejné mladé holky i kluci, bary – jak to mají správní chlapi rádi. „Z lidí se dostane zlato snadněji než z řeky,“ poznamenává mozek zločineckého tria, vdova Leokadja Begbick, kterou v dnešní ukázce zpívá první muzikálová Evita Patti LuPone.

Závěr dnešního matiné obstará Plácido Domingo – barytonista převlečený za tenor, který se v posledních letech ke svému původnímu barytonovému oboru opět vrátil (v listopadu bude v Theater an der Wien zpívat Macbetha). V duetu z Lazebníka sevillského doporučuje mazaný Figaro hraběti Almavivovi, aby se převlékl za opilého vojáka, což mu pomůže proniknout do domu doktora Bartola k milované Rosině. Domingo na vrcholu kariéry se tady pokusil na chvíli překabátit zpět do barytonu, což se mu daří jen s přimhouřením obou uší, ale jako kuriozita v podání vynikajícího zpěváka je to dobré. Tenorové role Almavivy se podle Domingova úvodu laskavě ujal jeho kamarád – mrk, mrk, hahaha, kdo to asi bude!

Fotky: screenshoty z ukázek posbíraných do dnešního matiné na YouTube