„Von pořád čekal, že něco přijde, von pořád čekal, nepřišlo vůbec nic.“ I tak někdy vypadá čekání na téma, až člověku přijde zpráva, že zemřel Jaromír Nečas. Bylo mu třiadevadesát, požehnaný věk vyplnil požehnanou prací, víc mu přeji klid, než abych truchlil.
Zemřel včera večer, zpráva o jeho smrti mě zastihla na zahajovacím koncertě Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Rakouská dechovka Federspiel právě hrála přídavek, kterému se tak dostalo i nečekané funkce rozloučení s člověkem, který přinášel rozhlasovým posluchačům radostné zvěsti o stavu lidové hudby doma i ve světě v dobách, kdy byly cizí kultury prakticky nedostupné. Jeho kulturní záběr byl od Břeclavi až po Austrálii, na domácích koncertech jsem ho potkával ještě minulý rok.
Loni jsme spolu vedli poněkud nesouvislý rozhovor➚, ze zdi se na nás přitom z obrazů dívali Leoš Janáček, Béla Bartók a Jan Novák. Jejich hudbě je také věnováno dnešní matiné, Jaromíru Nečasovi věnujte nějakou tu myšlenku, vzpomínku či modlitbu sami. Od Leoše Janáčka jsem zařadil Říkadla pro smíšený sbor a komorní orchestr, Bélu Bartóka zastupuje klavírní Improvizace na maďarskou lidovou píseň a Jana Nováka sonáta Tribus pro violoncello a klavír.
Leave a Reply