Freskový sál zámku v Miloticích hostil koncert neobvyklého komorního seskupení hoboj – harfa – klavír. Na programu byla i jedna světová premiéra.

V úvodním duetu pro harfu a klavír J. L. Dusíka se podařilo perfektně vyrovnat zvuk obou nástrojů. Kateřina Englichová i Ivo Kahánek vytvářeli měkké, lyrické a zároveň konkrétní tóny, které se dobře pojily dohromady. Vznikalo kompaktně znějící a přitom přehledné předivo, v němž se občas charakter jednotlivých nástrojů až ztrácel. V následujících Romancích pro hoboj a klavír Roberta Schumanna předvedl hobojista Vilém Veverka objemný kulatý tón, který jeho hru charakterizoval i po zbytek večera.

Výrazný stylový předěl znamenala druhá část klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka. Ivo Kahánek stylově přidal na pregnantnosti tónu a dynamických kontrastech. Škoda, že nebyl k dispozici o něco lepší klavír, zvláště v basech se mi zdálo krátké křídlo Petrof poněkud hluché. Na druhé straně musím ocenit akustiku Freskového sálu, která klavíru přála.

Po přestávce zazněla světová premiéra skladby Pavla Nováka Zemka O Kráse pozemské a Kráse Ráje, při níž se jedinkrát během celého koncertu spojili všichni tři sólisté do jednoho komorního seskupení. Kompozice odmítající disonance je založená na unisonech, což ovšem neznamená, že by ustupovala z myšlenkové, interpretační a posluchačské náročnosti. Mimořádný výkon předvedl především Vilém Veverka jak v nekonečně dlouhých držených tónech, tak v tremolech v závěrečné části skladby. Především první, výraznější část kompozice připomněla svou melancholickou atmosférou píšťalu pastýře ze třetího dějství Tristana a Isoldy.

Charakteristická Risonanza Petra Ebena konfrontuje život moderní Prahy s tématem menuetu z Dona Giovanniho. Skladba je plná vtipu, i když musím říci, že v kontextu mizérie, v níž se potácí náš současný hudební život, je připomínka slavné světové premiéry vtipem hodně jedovatým. Kateřina Englichová se Ebenovy kompozice zmocnila s lehkostí a dokázala i na malé ploše vykouzlit současnou náladu s ozvěnami minulosti. Suita pro hoboj a klavír Pavla Haase vytvořená za pohnutých okolností národních i lidských vytvořila vážný a naléhavý závěr, Vilém Veverka a Ivo Kahánek – mám-li se vyjádřit poněkud přepjatě – nechali na jevišti duši. Mohutný zvuk hoboje a zvonů imitovaných v klavíru zaplnil celý prostor sálu a důstojně zakončil koncert.

Ukázalo se jisté úskalí, které v sobě potenciálně skrývá dramaturgický nápad Aleše Březiny, který staví kostru festivalu na vysněných skladbách zúčastněných interpretů. Úvodní dvě skladby byly natolik z jiného světa, že podle mého názoru vůbec neměly zaznít. Zbylé čtyři si byly svým charakterem mnohem bližší a navíc by vytvořily volně naplněné symfonické schéma s úvodem (Janáček), pomalou větou (Zemek), scherzem-menuetem (Eben) a dramatickým závěrem (Haas). Komorní koncert ve Freskovém sále milotického zámku byl zdařilý a působivý i přes jistou stylovou nesourodost. Interpretům se dařilo budovat nečekaně dramatické gradace a kontrasty i v obsazení, od nějž to posluchač předem sotva očekává.

Vilém Veverka, Kateřina Englichová a Ivo Kahánek. Jan Ladislav Dusík: Duo concertante Es dur pro klavír a harfu, Robert Schumann: Tři romance pro hoboj a klavír op. 94, Leoš Janáček: Po zarostlém chodníčku pro klavír (2. řada), Pavel Zemek: O Kráse pozemské a Kráse Ráje, III. část – pro hoboj, harfu a klavír, Petr Eben: Risonanza pro harfu sólo, Pavel Haas: Suita pro hoboj a klavír. Kateřina Englichová – harfa, Vilém Veverka – hoboj, Ivo Kahánek – klavír. 30. 5. 2011, Milotice – zámek, Freskový sál, Kyjov. V rámci festivalu Concentus Moraviae.