Vlastně nevím, jestli znám v hudbě větší krásu než zpěv. Když zpívá moc hlasů pohromadě, tak je to krása mnohonásobná. A co teprve když někdo umí pro hlasy skládat a sbor nebo ansámbl to dobře provede.

Ať už byla hudebnost Čechů v minulosti jakákoliv, renesanční polyfonie určitě nepatřila mezi bohatě pěstované domácí žánry. V dnešním matiné uslyšíme v jeho první, historické části hudbu, která sice mohla vzniknout kdekoli v Evropě, ale přece jen se dochovala v našich archivech. Přímo k českým zemím odkazuje pouze část Náš milý svatý Václave, ostatní jsou latinsky. Pocházejí z různých rukopisů a zpěvníků z Prahy, Chrudimi, Jindřichova Hradce a Hradce Králové. Všechny jsou anonymní, z 16. až začátku 17. století – tedy z doby předbělohorské, silně ovlivněné husitstvím a reformací. Jedná se o rip z vinylu, mono, je to prostě old school se vším všudy. Jednotlivé části: Primo tempore, Beati qui esuriunt, Procendentem sponsum, Flos florum, Ave generosa – O Regina, Solis praevia, Omnis mundus jucundetur, In natali Domini, Náš milý svatý Václave, Ave Maria ancilla Trinitatis, Christum ducem.

K duchovním polyfoniím renesance jsem jako protipól přiřadil České madrigaly Bohuslava Martinů. Madrigaly jsou od svého počátku někdy ve 14. století světské vokální skladby v lidovém jazyce – tedy ne latinské. Martinů rovnou použil texty lidových písní. Jeho osmidílná řada vznikla v roce 1939, premiéru ale měla až po válce. Folklorní inspirace tvoří ve spojení s vytříbenou vícehlasou formou cosi úplně jiného – dva zdánlivě zcela nesourodé světy se spojují do nové, netušené kvality. Jdnotlivé madrigaly: Aj, stupaj můj koníčku na most, Půjdeme, chodníčka nevíme, Daj mi Bože vědět, Hej! Máme na prodej, Hlavěnka mne bolí, Chceme my se chceme, ale potajemně, Jak je mně, tak je mně, Ešče jednú.