Comments

One response to “Franz Schubert: Winterreise”

1. 

   Martin Bojda

   22. 12. 2011

   K Zimní cestě se Greindlův bas ještě docela hodí, ke Krásné mlynářce bych si ovšem určitě vybral raději Fischer-Dieskaua; ten byl ostatně v německém písňovém repertoáru nepřekonatelný. Greindl byl mimořádný, nenahraditelný umělec, jehož interpretaci Hagena lze srovnat s Hakenovým Vodníkem. V obou případech zapomínáme, že máme před sebou “pouhého” interpreta – postava doslova vyrůstá z příběhu, z mýtu. Greindl se se svým “Hoiho!” doslova zmocní celého prostoru, představuji si hrozivého medvěda na zadních nohou uprostřed lesa. Taková síla, taková mohutnost výrazu, takové zhmotnění veškeré zloby hrdiny! Přitom jeho hlas se nemusí každému líbit, není vyloženě krásný, zní jaksi nosově, více ryčivě než dunivě (takto tradičněji mohutní byli Weber nebo Frick). Greindl však je jakoby přímo součástí wagnerovské mytologie. Jen kvůli pěvcům jako on, Fischer-Dieskau nebo Windgassen to má ten pravý smysl. Pěvec nemusí mít vždy dokonalý hlas, musí však mít styl, osobní kulturu, jejíž otevřeností je právě její konečnost – otevřeností je kříž, zní chestertonovská metafora. Jedno ryzí je více než všechno beztvaré. Příkladem z nejlepších budiž též Alfredo Kraus. Natáčejí se různá CD i DVD s Lohengrinem, ale jsou to pouze různá podání téhož. O tom však operní interpretace vůbec není, tak jako dějiny filosofie nejsou jen řadou různých mínění – to je nejhorší způsob výkladu, říká Hegel. A nemusím souhlasit s jeho teorií postupujícího sebeuvědomění ideje, vědom si Feuerbachem artikulované kritiky – kdyby byla pravda, že absolutní ideu lze rozumově poznat a že lidské myšlení je sebeuvědomění absolutního (božského) ducha, neznamenala by Hegelova metafyzická systematika vrcholný a konečný bod myšlení, dějin? Toto tedy vnímám. Zapomínat na ideální souvztažnost konkrétního jakožto jeho subjektivní relativity však nelze, a to ani v hudebně-dramatické interpretaci. Když v Keilberthově Lohengrinu proti sobě zní sbor a Greindl, pak Windgassen, je to cosi přerůstajícího pouhé ztvárnění ve smyslu opakování, napodobování již stvořeného – zde se vrcholně projevuje imanentní temporalita bytnosti uměleckého díla jakožto pravdy skutečného světa. Podle Schellinga, ale i Feuerbacha (a později Heideggera), teprve v duchovní sebereflexi stvořené získává platnost pro sebe. Bohem je dána látka (voda), člověk ale dává formu (víno) – viz Hölderlinovu skladbu Chléb a víno. Pravda tohoto zduchovnění, bytostného sebevztažení stvoření, je ryze temporální. Slovo je světlo světa, říká Feuerbach. Principem hudebního dramatu je licence objektivity slova subjektivitě jeho reflexe.

   Jenže dnes se o takových věcech vůbec nepřemýšlí, dnes si dělá každý, co chce. Kdysi dělali Masseneta a Gounoda Legay, Vanzo, v Bayreuthu se dělal pravý Wagner, ve Vídni Mozart a Strauss, v Itálii Verdi. Dnes se role nestudují a nežijí, jen přezpívávají. Není asi nic specifičtějšího než francouzský lyrický tenor – neznám dnes ani jednoho. Tak jako vymřeli mozartovští tenoři – ale opravdoví, pěvci se Stylem, pěvci jako Patzak, Dermota, Haefliger. Nic takového není. Heldentenoři? Žije vůbec nějaký? Kde jsou verdiovští barytonisté jako Bastianini nebo Taddei?

   Je spousta geniálních a nijak zvláště technicky nepřekonatelných oper, jež by se u nás mohly hrát – jenže je tady nikdo nezná a neumí dělat. Na Vincenta v Mireille není třeba mít kanón, ale osobní kulturu, zpívat ve frázích, a to shora, od zadní hrany pomyslného stropu, v plochách, pořád na té vysoké hladině, a přitom lehce. V Itálii se tak po válce taky zpívalo, ale charakter je trochu jiný. Nicméně poslouchat Di Stefanova Nemorina je uchvacující – otevřenost jeho hlasu ovlivnila ze všeho nejvíce všechny t/Tři tenory. Otevřenost hlasu – něco, co dnes naprosto chybí. Kupříkladu u dnešních idolů jako Kaufmann a Villazon. O někom jako Bryn Terfel se vůbec ani nevyjadřuji, to je prostě osobní neštěstí.

   Ať žije Josef Greindl.

   Reply