Je dobré si občas oprášit operní klasiku. Fidelio ve Wiener Staatsoper, Waltraud Meier v titulní roli a režisér Otto Schenk tvoří pro takové účely neodolatelnou kombinaci.

Pokud se někdy hovoří o Fideliovi jako o revoluční opeře, v samotném textu k tomu žádné významné opodstatnění nenalezneme. Nespravedlivě vězněný Florestan je ve výsledku osvobozen zásahem královského úředníka, pojetí manželství a života vůbec je tak konvenční, jak je jen možné si představit – kdepak láska, především povinnost. Revolučně-romantický duch vyvěrá výhradně z ducha Beethovenovy hudby. Podle mého názoru máme co do činění především s prudkým zábleskem touhy po dokonalé lásce dokonalé ženy.

Pro Vídeňskou státní operu je to opera mimořádná, byl jí zahájen provoz divadla obnoveného po vybombardování v roce 1955 (fantastické představení, které řídil Karl Böhm, v hlavních rolích zpívali Martha Mödl a Anton Dermota). Vídeňáci se k ní chovají s náležitou úctou a především na ni chodí, ne jako brňáci na Janáčka. Veleklasickou režii Otty Schenka si schovávají od roku 1970 a občas ji opráší v novém hudebním nastudování a důstojném obsazení (premiéru dirigoval Leonard Bernstein).

Pro mě je Fidelio též zcela mimořádný – Florestanovu scénu Gott! Welch Dunkel hier! už snad ani nepočítám k hudbě. Je to mé soukromé “útočiště hříšníků”, k němuž se utíkám, když je mi těžko. Dlužno říci, že Robert Dean Smith zazpíval tuto veleobtížnou věc velmi slušně, i když ne bez vady. Ve Fideliovi mívám vůbec pocit, že pěvci jsou na pokraji sil od samého počátku, zpívat Beethovena je práce pro vraha. Na možnosti lidského hlasu mistr při kompozici rozhodně nemyslel. Se svou rolí místy zápasila i Waltraud Meier, byť její standard je tak vysoko, že to bylo pořád ještě velice dobré. Spíš se zdálo, že neměla svůj den. Vynikající byl Lars Woldt jako Rocco, především v komické árii v prvním dějství. Anita Hartig jako Marzelline rozzářila lehkonohý úvod opery, Benjamin Bruns (Jaquino) jí sekundoval velmi zdatně. Nevýrazný byl Albert Dohmen jako zloduch Don Pizarro. Výborně zněly ansámbly, pěvci se vzájemně sledovali, byli ukáznění a přesní.

Hlavním hrdinou večera byl dirigent Bertrand de Billy a orchestr. Hrálo se dle vídeňské tradice v mohutném obsazení (osm kontrabasů), romantizujícím zvuku a s předehrou Leonore III vloženou před poslední obraz. Ta prosvištěla divadlem jako malá hudební bouře a přiměla publikum k dlouhému nadšenému řevu – pouhými ovacemi si to netroufám nazvat. Rád jsem zapomněl, že na samém začátku maličko zlobily horny. Orchestr hrál energicky, nádherně zněla dřeva. Zvuk byl kompaktní, ale čitelný, vše bylo slyšet, nikdo se za nikoho neschovával. Tempa byla spíš rychlá, ale nikdy zbrklá. Také sbor se předvedl ve velice dobré formě – především mužská část v závěru prvního dějství O welche Lust, in freier Luft.

Na výborném dojmu z celého představení mělo zásadní podíl především celkové hudební nastudování, které jako by mělo neustále na mysli pokyn con brio. I když pěvecké výkony nedovolily zcela propadnout “nepoznané radosti“, setkání se zlatým standardem špičkového operního domu bylo mimořádně osvěžující.

Ludwig van Beethoven: Fidelio, libreto Jean-Nicolas Bouilly a Joseph Sonnleithner. Hudební nastudování Bertrand de Billy, režijní koncepce Otto Schenk, původní scéna Günther Schneider Siemssen, kostýmy Leo Bei. Robert Dean Smith – Florestan, Waltraud Meier | Leonore, Albert Dohmen | Don Pizarro, Markus Marquardt | Don Fernando, Lars Woldt | Rocco, Anita Hartig | Marzelline, Benjamin Bruns | Jaquino, Wolfram Igor Derntl | 1. Gefangener, Johannes Gisser | 2. Gefangener. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 23. 10. 2011, Wiener Staatsoper.