Když jsem své ruské kamarádce před lety vyprávěl o Havlíčkově exilu v Brixenu, málem zemřela smíchy. Srovnání Alp a Sibiře – ruského synonyma pro vyhnanství – na ni bylo příliš silné, aby zachovala důstojnost. Záplava obrázků z Alp, kterou jsem nedávno proplul, mi to živě připomněla.

Vídeň, Albertina, v přízemí od Warhola k Richterovi a nahoře Elaine Sturtevant. Jako pilotní výstava je v ulicích plakátovaná mucholapka na širokou veřejnost v podobě Batlinerovy sbírky, kterou vymezují Monet a Picasso a najdou se v ní i mnohá další vtahující jména (Cézanne, Lautrec, Klimt, Munch, Kokoschka… kdo by odolal). Mezi tím vším se laikovi – tedy mně – ztrácí usedlý titul …von der Schönheit der Natur (…z krásy přírody). Sjednocující osobou výstavy není žádný umělec, ale arcivévoda Johann von Österreich (1782–1859). Celoživotní láskou ve své době velmi oblíbeného Habsburka byly Alpy. Dobře je znal, stále se tam vracel a odráží se to také v obrazech z jeho sbírky, z nichž většinu namaloval jeho dvorní malíř Thomas Ender.

Alpy, to je dnes pro většinu Čechů nejbližší pořádná a snadno dostupná lyžovačka, někdo si přece jen vzpomene na Tyrolské elegie a Brixen, kde strádal ve vyhnanství Karel Havlíček Borovský. A z úvah nad jeho životem vás najednou vytrhnou Enderovy obrazy, dostanete chuť se do nich dostat a už nikdy neodejít. Dnešní politicky nekorektní, tvrdou a nechtěnou pravdu otevřeně sdělující, nešvary pranýřující, Putina obdivující, muslimy vyhánějící i jinak veřejně prospěšní odpůrci pravdoláskařů a havloidů by kdysi mohli zařvat se spravedlivým hněvem: „Tohle je nějaké strádání? Tohle je u vás mučedník?“ Obvinění z komplotu s Bachovým režimem, přijímání tučné podpory ze zahraničí a užívání fešáckého kriminálu by následovala vzápětí. Že by někdo mohl strádat tím, že je odtržený od práce i od rodiny, to tyhle světlonoše, kterým nikdo v ničem nebrání, ani nenapadne.

Z obrazů Thomase Endera i jeho kolegů dýchne kromě přírodní nádhery a místního koloritu také něco ze životního stylu arcivévody Johanna. Ender nemaloval jen přírodní scenérie, ale také sídla svého zaměstnavatele: najdete mezi nimi nádherné zámky i roubené venkovské domky. Na obrazech se objeví i sám Johann s manželkou, na loďce plující horským jezírkem, oba v lidovém oděvu. V dobách, kdy oblečení a životní styl jednoznačně definovaly příslušnost ke společenské vrstvě, to bylo něco nevídaného a neslýchaného. Vysoký šlechtic a příslušník královského rodu v měšťanském kabátě byl kuriozitou, k níž mě nenapadá současné srovnání. Ustát takové projevy nekonvenčního chování bez ztráty důstojnosti vyžadovalo silnou, charismatickou osobnost. Jeho všeobecná obliba dostává z těchto indicií zcela pochopitelný rozměr. Člověk už se potom ani nediví, že jeho manželka Anna Plochl byla dcerou pouhého poštmistra a Johann se nerovným sňatkem připravil o následnictví trůnu.

Nikdy by mě nenapadlo, že ve mě z několika výstav, které jsem v Albertině prošel, zanechají nejsilnější dojem alpské krajiny – navíc realistické „jako z pohlednice“. Obzvlášť paradoxní mi to přišlo poté, co jsem následující den byl na výstavě v Kunsthistorickém muzeu věnované vzniku samostatné krajinomalby a ze všeho nejvíc ji prozíval. Dnešní matiné bude věnováno především Alpám, a to zcela tradičně: poslechneme si Alpskou symfonii Richarda Strausse, Staatskapelle Dresden řídí Bernard Haitink. Zvuky vídeňských galerií řídil osud.