Z Mozartova Jupiteru do Šostakovičova Leningradu se včera pokusila přenést svoje posluchače Filharmonie Brno. Orchestr zahrál výborně, jediná podstatná výhrada směřuje k dramaturgii.

Úvodní Symfonii č. 41 W. A. Mozarta charakterizoval měkký a kompaktní zvuk smyčců. Petr Altrichter vedl provedení s energií, ale především lyricky. Výborně zněla především flétna a hoboje, žestě se poněkud ztrácely – hlavně horny jako by se probudily až při fugatu v poslední větě. Až příliš opatrné byly tympány – snad v rámci výrazného stylového odlišení obou částí večera. To se ovšem zdařilo, takže nesourodost dvou zvolených skladeb přinesla přece jen nějaké pozitivum.

Podstatnější část koncertu tvořila Symfonie č. 7 D. D. Šostakoviče, s níž si orchestr i dirigent poradili na vysoké interpretační úrovni. Její základ tvořily systematicky a dlouze budované dynamické gradace, které nedovolily provedení ustrnout v monotónním hluku a vytvářely atmosféru permanentního napětí. Odvíjely se především od přesných a jasně artikulovaných pasáží v pianissimech, od nichž se bylo možno ubírat k dynamickým vrcholům zdánlivě nekonečnými cestami. Vzorový byl v tomto směru malý buben v expozici pochodového tématu v první větě. V následujícím “lamentu” se krásně zpěvným tónem reprezentoval fagot.

Ve druhé větě vytvořil smutně pastorální náladu sólový hoboj, všechny skupiny dřev hrály vůbec velmi dobře, především flétny. Výrazné, přesné a barevně i dynamicky pestré byly tympány, celá sekce bicích rázně dotvářela dynamické vrcholy provedení. Drobné nejistoty byly permanentně přítomny ve výkonu lesních rohů, dobře slyšitelné byly především v unisonech. Zvuk smyčců byl stylově poněkud ostřejší, ale v lyrických místech dostatečně zpěvný – krásně zněly především v efektně teskné třetí větě a navazující čtvrté. Bouřlivý závěr působil naprosto strhujícím dojmem.

Velký symfonický večer byl složen ze dvou populárních skladeb v C dur, což je první a také jediná věc, která obě kompozice spojuje. Způsob práce se samotnou tóninou i symfonickou formou je u obou autorů natolik vzdálený, že se v něm jen těžko hledá nějaká souvislost. O myšlenkovém světě ani nemluvím – Mozartova absolutní kompozice si s nejednoduchým programem Šostakovičova díla, jejž není možné redukovat pouze na obraz Leningradské blokády, rovněž nerozumí. Je tedy otázka, proč byl na úvod zařazen právě Mozart a proč je opakována stejná dramaturgická chyba jako při zdařilém provedení Šostakovičovy Symfonie č. 4 letos v únoru.

Filharmonie Brno i Petr Alrichter potvrdili skvělý výkon s Garrickem Ohlssonem minulý týden. Velké obsazení orchestru svědčí a umí se dopracovat k vysoké interpretační úrovni, která by se v ideálním případě měla stát standardem, s nímž se prostě automaticky počítá. Zdařilý koncert se opakuje ještě dnes večer, návštěva je přinejmenším doporučeníhodná.

Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“ KV 551, Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič: Symfonie č. 7 C dur op. 60 „Leningradská“. Filharmonie Brno, hudební nastudování Petr Altrichter. 15. 12. 2011, Janáčkovo divadlo, Brno.