Filharmonie Brno včera předvedla, že je schopna výkonů na úrovni, která snese i velmi přísná měřítka. Impulsem byla bezpochyby účast vynikajícího Garricka Ohlssona a jeho interpretace Brahmsova klavírního koncertu.

Autoritativní a zaujaté vedení Petra Altrichtera i přístup orchestru vzbudily dojem, že na pódiu sedí úplně jiné těleso než při nešťastném vystoupení minulý týden. Smyčce měly měkký, ale konkrétní a dobře čitelný zvuk. Výborně zahrála celá sekce dřev v sólech i jako celek a v rámci orchestru dominovala celému koncertu. V žestích se projevovala mírná, ale nepříliš četná zakolísání především při nástupech v pianissimu. Výborné byly i tympány – přesné, energické, jemně odstíněné a vyrovnané ve všech dynamických polohách.

Úvodní Symfonický triptych Milana Slimáčka zazněl ve světové premiéře. Podle slov autora se jedná o zcela volnou fantazijní formu, s čímž by se dalo i do jisté míry souhlasit. Těžko hodnotit skladbu po jednom poslechu a bez znalosti partitury, ale přece jen se zdálo, že autor ve svém přání zůstal někde v půli cesty. Skladba na jedné straně plynula jakoby odnikud nikam, ale způsobem motivické práce a repeticemi posluchače povzbuzovala, aby v ní formální souvislosti hledal, byť marně. Těžko říci, zda byla takováto nenaplněná očekávání autorovým záměrem. Nejvíce mě zaujala druhá věta, v níž “concertino” tvořené smyčcovým kvartetem střídalo orchestrální tutti s krátkými sólovými vstupy dechových nástrojů. V každém případě oceňuji pečlivost, s jakou orchestr s Petrem Altrichterem skladbu nastudoval, i zaujatost provedení.

Třídílná symfonická fantazie Francesca da Rimini Petra Iljiče Čajkovského se k předchozímu triptychu dramaturgicky dobře hodila a svou první částí na něj přirozeně navázala. Ve druhé části bych uvítal více legata ve smyčcích, poněkud nezpěvné provedení na druhé straně ubralo z Čajkovského sentimentu. Pozornost vzbudil především sólový výkon klarinetu.

Klavírní koncert č. 1 Johannesa Brahmse provedl fantastickým způsobem Garrick Ohlsson. Od první chvíle zaujal jeho promyšlený tón – dostatečně romanticky mohutný, ale zároveň klasicky uměřený a konkrétní, který s Brahmsovou klasicko-romantickou syntézou kongeniálně souzněl. Klavír zněl Ohlssonovi plně od pianissima až po fortissimo, v rychlých perlivých pasážích se neztratila jediná nota. Pedál měl funkci neustálé podpory ve druhém plánu, byl všudypřítomný, ale nedral se do popředí. Nemám příliš rád přídavky, ale přece jen musím v tomto případě ocenit jejich didaktickou funkci – byly to dvě malé lekce ze stylového přístupu k interpretaci hudby z různých období. Preludium cis moll Sergeje Rachmaninova zaznělo v perfektně vystavěné gradaci, pedál jako by se stal hnacím motorem širokého, pohlcujícího zvuku. V závěrečném mozartovském přídavku se zvuk klavíru přiklonil k maximální prostotě, aniž ztratil cokoliv ze své ušlechtilosti. Orchestr byl Garricku Ohlssonovi zcela rovnocenným partnerem, nádherně vyzněla především druhá věta, v níž se oproti Čajkovskému nádherně rozezpívaly smyčce.

Při takových výkonech jaký včera Filharmonie Brno podala je třeba si položit otázku, proč to jednou jde a jindy ne. Žádný orchestr na světě nemá všechny večery hvězdné a bezchybné, ale zarážející jsou propastné rozdíly mezi jednotlivými koncerty – v zásadě tu neexistuje standard, na nějž by bylo možné se spolehnout. Filharmonie Brno a Garrick Ohlsson vystoupí se stejným programem v Janáčkově divadle ještě dnes večer, rozhodně doporučuji tuto příležitost nepropást.

Milan Slimáček: Symfonický triptych, Petr Iljič Čajkovskij: Francesca da Rimini, symfonická fantazie op. 32, Johannes Brahms: Klavírní koncert č. 1 d moll op. 15. Garrick Ohlsson – klavír, hudební nastudování Petr Altrichter, Filharmonie Brno. 8. 12. 2011, Janáčkovo divadlo, Brno.