Symfonii č. 4 c moll Dmitrije Šostakoviče pokládám za jedno z největších děl symfonické literatury vůbec. Nehraje se přitom zrovna často, což je zřejmě způsobeno především náročností provozovací i posluchačskou. Filharmonie Brno pod taktovkou Kaspara Zehndera se titánského díla ujala se zaujetím a velmi úspěšně.

Na úvod koncertu zazněla Symfonie č. 25 g moll KV 183 W. A. Mozarta. Orchestr hrál živě a přesně, zvukem mířil spíš k vídeňské než české tradici. Na stylovosti provedení by ještě bylo lecos k dopilování, především bych ocenil artikulovanější projev smyčců i hoboje, ale i tak se jednalo o potěšitelný výkon. Celkový dojem kazily horny, především v triu třetí věty, které se jim podařilo posunout někam směrem k Hudebnímu žertu (KV 522) téhož skladatele. Hlavní výhrada k úvodnímu číslu programu je z mé strany především dramaturgická, ale k tomu se ještě vrátím.

Provedení Šostakovičovy Symfonie č. 4 c moll smetlo vzpomínky na Mozarta už úvodním fortissimem. Kaspar Zehnder si z mnohovrstevnatého díla vybral především jeho ironickou a satirickou rovinu, mohu-li o tom spekulovat. Napovídala tomu velmi rychlá tempa a důraz na dynamické kontrasty, kterými partitura oplývá. Extrémní tempa přidávala provedení místy zcela nečekaný rozměr: zběsilé fugato smyčců v první větě připomínalo ztřeštěnou reflexi předehry k Prodané nevěstě. Jindy se v nich ale ztrácely detaily, především v dynamických vrcholech třetí věty. Po dynamické stránce bylo provedení perfektní, pianissima byla opravdu jemná a znělá zároveň, fortissima (jak slovy popsat dynamickou značku fffff netuším) téměř bolela, troufám si tvrdit, že ve shodě se skladatelovým záměrem.

Obrovskému nástrojovému obsazení dominovala mohutná skupina bicích, především dvojice výborně sehraných tympánistů. V nejlepším světle se ukázaly kontrabasy, i když bych přece jen upřednostnil jejich umístění více čelem k publiku. Violoncella v celkovém zvuku poněkud zanikala. Ve skupině dřev bych nad celkově výborný výkon vyzdvihl fagoty a basklarinet. Výrazný sólový trombón ve třetí větě začal ve špatné tónině (spletl si klíč?), naštěstí to ale netrvalo dlouho. Slabinou byly opět horny, které se ani o přestávce neprobudily a především v krátkých sólech zněly matně a nejistě.

Celková úroveň provedení byla opravdu vysoká a účinek strhující. Vrátím-li se k úvodní Mozartově symfonii, vnucuje se otázka, co vlastně hrát před takovou hudební smrští, jako je Šostakovičova čtvrtá – a jestli před ní vůbec něco hrát. Hodinová symfonie je sice na celovečerní koncert málo, pokud lpíme pouze na stopáži, hudebním obsahem ale vydá na několik večerů. Mozart byl ale rozhodně špatnou volbou, klasicistní umírněnost se vedle tak monumentálního díla ztratí, navíc je těžké tu hledat jakoukoli stylovou či interpretační souvislost. Zvláště vzhledem k akcentované ironické rovině Šostakovičova díla by se na začátek jistě lépe hodil například Darius Milhaud, nebo někdo jiný z okruhu Pařížské šestky.

Na závěr připomínám, že koncert se opakuje ještě dnes večer v Janáčkově divadle, tak si ho pokud možno nenechte ujít. Já jsem byl vlastně – byť s malými výhradami – nadšený.

Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 25 g moll KV 183, Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič: Symfonie č. 4 c moll op. 43. Filharmonie Brno, dirigent Kaspar Zehnder. 3. února 2011, Janáčkovo divadlo, Brno.