Festival Krajina hudby to je pár zábavných dní volna na konci prázdnin, víno i jiné pití, večery protažené k ránu a dlouhá cesta na kole z Brna do Telče. a taky hudba, abych nezapomněl.

Do Telče se samozřejmě lze dostat i civilizovanějšími způsoby než na kole, ať si každý vybere. Já jsem se po necelých 130 km dostal na první koncert sice umytý a převlečený, ale bez večeře – prý na mně ta cesta byla vidět a chodil jsem spíš, jako bych přijel na koni. Byl jsem ale především zvědavý na Annu Fusek, kterou jsem slyšel jako členku Collegia 1704 v rámci brněnského koncertu Magdaleny Kožené.

Festival zahájil jeho patron Ondřej Havelka – spíš civilně než slavnostně jak bylo uvedeno v programu. Nejdůležitějším důvodem konání celé akce prý bylo dostat umělce na venkov a na vzduch, k tomuto charitativnímu důvodu se hlásím i za kritiku (fotky jsou tentokrát opravdu hrozné – kombinace laciného telefonu, špatných světelných podmínek a snahy neotravovat ostatní je smrtící. Na druhé straně jsem do nich dal srdíčko a všichni jsme se tu měli rádi, opravdu a vážně.)

Tentokrát se Anna Fusek představila jako hlavní sólistka večera společně s Venice Baroque Consort, což je komorní část Venice Baroque Orchestra. Večer v divadelním sále telčského zámku byl věnovaný konfrontaci italského a německého baroka (Vivaldi, Albinoni, Telemann), flétnám a hoboji. Anna Fusek střídala sopraninovou a altovou zobcovou flétnu a především s tou první si rozumí dokonale – její technika je obdivuhodná, je muzikální a hudbou očividně zaujatá. Venice Baroque Consort hraje barokní hudbu “poučeně”, což už je dnes spíš konvence než zvláštnost, a přiklání se k hédonickému aspektu interpretace podobně jako Accordone, abych vzpomněl něco nedávno dostupného. Důraz na rytmickou stránku a sklony k vražedným tempům dávají výsledku efektní, strhující vyznění, různá tempová vybočení byla dobře secvičená, ale v rámci celku nepůsobila vždy úplně promyšleně. Zobcová flétna nemá příliš velký dynamický rozsah a ve zvuku komorního orchestru chvílemi zanikala. Publikum ale přijalo koncert bez výhrad, jakmile dozněla poslední nota, muži v salónu nadšeně zařvali, mohu-li zde parafrázovat Saturnina.

První večer a tím i festival byl úspěšně zahájen a stejně jako další večery pokračoval ve festivalovém Baru u Lacka. Pianista Melody Makers Miroslav Lacko bavil hosty, pouštěl hudbu a především hrál na klavír, čímž mě přivedl k ne zcela příjemnému zjištění, že se mi jazzové standardy dost nepěkně pomíchaly. Podobně jako pivo Kocour s fajnovými rumy a ginem Hendricks za festivalové ceny. v dalších dnech se k Lackovi, který lákal publikum na festival i produkcí na náměstí, připojili saxofonista Jan Tříska a kontrabasista Petr Vlášek. Při hře “poznejte filmovou melodii” jsem zjistil, že se lidem plete i Maxipes Fík s Rákosníčkem, což mě trošku vyvedlo ze skuhrání nad mými zmatky v jazzových tématech.

Pátek jsem strávil především nicneděláním a regenerací unavených nohou i omámené hlavy. Odpoledne jsem navštívil část besedy s Ondřejem Havelkou – její součástí byla i projekce jeho filmových počinů, čímž se na festival virtuálně dostala i Magdalena Kožená.

Druhý večer festivalu mělo v rukou Škampovo kvarteto a zahrálo skvěle v rámci nejlepší české interpretační tradice. Ta začala u Českého kvarteta a je dobře, že se ji daří alespoň v některých případech držet. Charakterizuje ji objemný tón a lyrický, zpěvný projev. Škampovo kvateto zahrálo tímto způsobem i úvodní Kvartet č. 68 d moll Josepha Haydna, což už je dnes věc po stylové stránce téměř neslýchaná. Nedá se to úplně zobecnit, ale přece jen musím říci, že jak mám historicky poučené interpretace barokní hudby velice rád ve všech jejich různorodých polohách, z klasicismu často dělá tento “poučený” přístup neskutečnou nudu. Škampovci Haydnovo pozdní a pozoruhodné (byť nedokončené) dílo zazpívali a připomněli všem, jak je Haydnova hudba krásná a hleděla do budoucnosti. Následující folkloristický Kvartet č. 1 “Morava” Petra Fischera zaujal dráždivými ohlasy lidové hudby a exponovaným violoncellem, které hrálo krátkou čardášovou třetí větu dokonce sólově s jednoduchým rytmickým doprovodem ostatních členů souboru. Závěrečný “Americký” Kvartet č. 12 f dur Antonína Dvořáka přinesl i přes všechny americké vlivy českou hudbu zahranou českým způsobem – byla to prostě krása a nemám na mysli žádné přihlouplé vlastenčení. Myslím, že příznivci Daniela Landy by to stejně nepochopili.

Půlnočním varhanním koncertem v kostele Jména Ježíš připomněla svůj široký hudební talent Anna Fusek směsí většinou barokní hudby zahájenou variacemi na téma La Folia a zakončenou ukolébavkou Schlafe, mein Prinzchen, Schlaf ein (Princi můj maličký, spi), kterou nenapsal Mozart, jak se dlouho věřilo. Anna (nebo snad spíš Anička, jak jí všichni říkali), ji zahrála na zobcovou flétnu s doprovodem varhanního pedálu. Kromě již zmíněné muzikantské poctivosti a zaujetí se opět projevila poněkud nevycválaná tempa, která by potřebovala usadit. Půlnoční koncert měl navzdory mizerným varhanám fantastickou atmosféru, která se rýpání v detailech vzpírá, ale hlásit se to musí.

Lety balónem měly startovat v sedm hodin ráno, což je na prázdniny i na mě příliš brzo, ale páteční se prý opravdu uskutečnil, v sobotu ráno bylo škaredě. Sobotní den mohli zájemci strávit turnajem v golfu, což se mě netýkalo, protože to neumím. Na druhé straně tu byl golf, a tím pádem žádný Honza Volf, což je dobře. Odpoledne netradiční prohlídka Telče s Janem Wimmerem a ochutnávka vína s Pavlem Chrástem a večer koncert Ondřeje Havelky s jeho Melody Makers.

Jejich vystoupení bylo věnováno Jiřímu Traxlerovi, přednímu skladateli českého swingu. Kromě jeho vlastních skladeb přišly na pořad i iniciační zdroje, především Louis Armstrong a Duke Ellington. o Ondřeji Havelkovi a Melody Makers je téměř zbytečné něco psát – skvěle provedená hudba swingového období v autenticky znějícím podání je zábavná, poučná a kvalitní zároveň. Oproti historicky poučeným interpretacím klasicistní, barokní a starší hudby mají tito staronoví jazzmani jistou výhodu v tom, že je tu vlastně ještě živá tradice a hlavně nahrávky. z těch ovšem může znát zvuk autentických orchestrů i publikum, které potom nelze zdaleka tak jednoduše oklamat.

Malý výlet na kolech okolo Telče začal na náměstí pod vedením členů Spolku telčských velocipedistů v čele s Janem Wimmerem. Bylo to spíš courání než jízda, ale příjemné courání s několika hudebními zastávkami. Na jedné z nich se objevil se svým digitálním klavírem i nejvytíženější hudebník festivalu Miroslav Lacko s Janem Třískou a Petrem Vláškem, jinak jsme slyšeli malý varhanní koncert Marka Buše, pěvecké vystoupení žákyně umělecké školy v Telči Ivany Moravcové s klavírním doprovodem Evy Pavlíkové a Cimbálovou muziku Antonína Slavíka – tato hudba je na Telčsku obzvlášť doma.

Závěrečný koncert zahrálo v aule Univerzitního centra Telč Pacora Trio (aula Univerzitního centra je krycí jméno Baru u Lacka, který se z ní po koncertě opět stal). Nejednalo se o žádnou afterparty pro ty, kdo náhodou v neděli neodjeli – Pacora Trio zahrálo perfektní koncert v obsazení cimbál, kontrabas a housle, byla to hra s jazzovými tématy i lidovou hudbou především ze Slovenska a z Rumunska. Atmosféru koncertu povzbuzoval z pozadí (už je mi skoro trapné jej zmiňovat) Miroslav Lacko – pokud byl Ondřej Havelka patronem festivalu, měl by být Lacko jeho tváří. Členové Pacora Trio hrají dokonale rytmicky, nápaditě zacházejí s hudebním materiálem z jazzových i folklorních oblastí a zcela přirozeně tyto vlivy kombinují. Lásku k Stéphanu Grappellimu a Django Reinhardtovi dávají zcela otevřeně najevo, aniž by se jednalo o nějakou kopii, spíš na ně navazují.

Krajina hudby nezastírá zábavný a oddechový charakter, ale ani hudebně své návštěvníky nešidí. Odpočívat a bavit se je možné i bez ústupků z umělecké kvality hudební produkce a není potřeba sahat kvůli tomu k takovým neslýchanostem jako je Carmen George Bizeta v italském originále, jak se stává jinde:

Festival Krajina hudby, 23.–26. 8. 2012, Telč