Dnešní matiné je vzpomínkové, míříme do začátku osmdesátých let minulého století. V normalizační popmusic se dral dopředu Michal David, Karel Gott si držel pozici megahvězdy, i když ho o Zlatého slavíka připravil nemoderný chalan Miro Žbirka. Novou vlnu obvinění ze starého obsahu teprve čekalo, Pražský výběr přestal nudit jazz rockem a zadělal si na českou nesmrtelnost, Marsyas se drželi na oficiální scéně i po emigraci Oskara Petra, Luboš Pospíšil se osamostatnil od C&K Vocalu a natočil výborné album Tenhle vítr jsem měl rád. Začíná koncertovat Jaromír Nohavica, do Garáže přichází Tony Ducháček a občas se s ní na oficiálním pódiu objeví Mejla Hlavsa. Mňága a Žďorp, která jednu z dnešních písní mnohem později převzala, se teprve mlhavě formuje. Jaksi stranou všeho dění a usilování o slávu trčí Oldřich Janota, z jehož písniček jsem poskládal krátký sled bez hlubšího dramaturgického záměru. První část je sólová, druhá je věnovaná jeho skupině Mozart K, zcela nezaměnitelné přinejmenším díky zvuku harmonia.

Najednou je pravda i lež,
povídám najednou může být slunce i déšť.
Najednou asi tě zklamu,
povídám najednou musíme vystoupit z klamu.

A projít touhle duhou.
Kterou, věř mě, věčně na mysli mám.