Před sto lety se na přelomu července a srpna rozbíhala První světová válka, dříve též zvaná Velká. S ní se zhroutila nejen kariéra Emy Destinové, ale celý starý svět.

Titulek dnešního matiné jsem si vypůjčil z písně, kterou kdysi zpíval Petr Lutka. Válečný veterán v ní vzpomíná na První světovou válku jako na největší chlapský souboj v historii: I ta Druhá velká válka nebyla žádný zklamání, byla krutá, krvelačná, bylo to dobrý utkání, podle mě však pro ni stačí jen medaile bronzová… Svatá prostota trouby, který vzpomíná u piva na staré dobré časy, vzbuzuje při jejich splynutí se světovou válkou křečovitý úsměv – zvlášť v porovnání se skutečností, i když si ji dovedeme sotva představit. Přeoraná mapa Evropy, šílené sankce Německu, které měly nemalý vliv na vznik války druhé. Základy moderního uvažování, které hledí dohnat a předehnat, se chvěly už před válkou a je to dobře znát i v hudbě – Satieho antiromantické skladby i Schönbergova atonalita už byly na světě. U nás čekal na obecné uznání své tvorby Leoš Janáček, mladá generace zápasila s Dvořákem i o Dvořáka a po vypuknutí války zůstali za zavřenými hranicemi Rakouska trčet jak tenorista Karel Burian➚, tak Ema Destinová, která se v roce 1916 neprozřetelně vrátila ze zahraničí. Ani jeden z nich už nenašel místo v novém, poválečném světě a ačkoliv se v jejich životopisech zdůrazňuje malost českého prostředí, která jim nedovolila ani učit na konzervatoři, byla v tom jistě i kus neschopnosti zorientovat se ve změněných podmínkách. Oba patřili do staré školy operních božstev, která také pomalu odcházela.

Ztělesněním začátku jejího konce by mohl být slavný italský dirigent Arturo Toscanini – hvězdné manýry pěvců nesnášel, netrpěl a dováděly ho k pověstným záchvatům vzteku. Destinová ho neměla ráda a dávala mu v soukromých dopisech přezdívky Skákanini, Vztekanini, případně Maska žluté smrti. Přitom společně s ním a Enricem Carusem tvořila ideální pucciniovskou trojici a dosáhla v Metropolitní opeře na vrchol kariéry. Giacomo Puccini s jejich účastí počítal i pro operu La fanciulla del West (Děvče ze zlatého západu), roli šerifa měl zpívat barytonista Dinh Gilly. Ten se stal i životním partnerem Destinové, koupil pro ni v roce 1914 zámeček ve Stráži nad Nežárkou. Destinová si Gillyho ještě před válkou prosadila také jako partnera v Národním divadle, zpíval i Přemysla a jeho exotický zjev nesmírně iritoval Zdeňka Nejedlého. Oba pěvce uslyšíme v závěru dnešního matiné v písni Kde domov můj. Na úvod si poslechneme píseň Domů!, která vyzývala americké Čechy, aby vstupovali do legií. Hlavní částí matiné, která zazní mezi pěveckým prologem a epilogem, je Symfonie č. 9 „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka. NBC Symphony Orchestra diriguje Arturo Toscanini.