Dirigent Marc Minkowski se po šesti letech vrátil do Vídeňské státní opery, místo Händelovy Alciny mu dělala společnost další kouzelnice. Tentokrát jí byla Armida, jak ji v jednom ze svých operních děl ztvárnil Christoph Willibald Gluck. Pokud se Gluckův hudební styl přiléhavě označuje jako vznešená prostota, tak ve vídeňské inscenaci Armidy zaujala velmi rychle její velkolepá skromnost.
Hrálo se velké divadlo s velkými divadelními prostředky, ale bez velkého kříku a většinou i bez okázalých gest a nadbytečných akcí. Inscenace šla zároveň s psychologizující hudbou, která je spíš pomalu podmanivá než pronikavě strhující. Kouzlo hudby působilo pomalu, ale také s velkou silou a vytrvalostí – podobně jako kouzla titulní hrdinky. Fantasticky přitažlivý byl ale už samotný fakt, že se dílo vůbec hraje. Gluck si sice Armidy vysoce cenil, ale mezi jeho nejpopulárnější díla jistě nepatří.
„Štastný je ten, kdo umí poručit svému srdci,“ říká libreto. Armida je pohanská kouzelnice, která se svými pomocnicemi svádí křesťanské rytíře. Je mezi nimi i Renaud, do nějž se ale Armida nečekaně sama zamiluje a nemůže snést, že jeho příchylnost k ní způsobila jen kouzla, nikoli skutečný cit. Renaud se nakonec s pomocí svou spolubojovníků z jejího zajetí vysvobodí a Armida zůstává sama se svým zoufalstvím.
Příběh z dob první křížové výpravy převzal libretista Philippe Quinault z eposu Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa. Armida určitě pojednává o převaze křesťanské víry nad pohanským kouzlením. Ale je to také psychologická sonda do nevyzpytatelných citů. Dnes lze jistě Armidu vnímat i jako podobenství o tom, jak lákavě může vypadat vězení nebo totalitní systém. A jak těžko se opouští pohodlný život bez vlastní vůle, nutnosti se rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost.
Armida je jedním z velkých námětů operní historie, ztvárnil jej Claudio Monteverdi, Händel v opeře Rinaldo, dále třeba Mysliveček, Haydn, Salieri, své operní dílo jím uzavřel i Antonín Dvořák. Zatím poslední operní Armidu napsala skladatelka Judith Weir jako televizní operu pro Channel 4 v roce 2005.
Marc Minkowski nastudoval Armidu s ohromnou úctou k jejímu lyrickému charakteru a psychologickým jemnostem. Stejné libreto již před Gluckem zhudebnil Jean Baptiste Lully a jedná se o jeho mistrovský kus. Gluck je v hudebním výrazu přímočařejší, ale i jeho hudba vychází z Quinaultova textu, který se skládá v zásadě z dlouhých a velmi plastických recitativů.
Opera postupuje po dlouhých ucelených scénách – jen těžko by se z ní vybíraly samostatné árie. Každé z pěti dějství tvoří provázaný celek, je to skutečné hudební drama. Minkowski byl v dramatických místech rychlý a průrazný, ale povlovné kouzlo dlouhých monologů vystavěl s ohromnou grácií a smyslem pro jejich měkký zvuk a matně lesklé pointy.
Zvuk Les Musiciens du Louvre a jejich historických nástrojů byl samozřejmě oproti obvyklému symfonickému orchestru na první poslech jaksi utopený. Uši si ale rychle zvykly a dostaly šanci si uvědomit, že všechen ten svítivý a břeskný zvuk moderních nástrojů je tak trošku droga, bez níž je možné se snadno obejít. Všechno zní jako by o úroveň níž v dynamice i objemu, ale při šikovném zacházení vystoupí spousta jemností na povrch. Zvlášť když působivé provedení téměř absolutně ztiší i publikum. Pěvci se nemusí hnát do výšek ani do překřikování orchestru, ale také se nemají za co schovat. Barva jejich hlasu a schopnost výrazu má šanci se ukázat v celé své kráse, ale v horším případě také v celé své ubohosti.
Pěvecké obsazení vídeňské Armidy by se dalo rozdělit do dvou vrstev. V jedné z nich byla představitelka titulní role Gaëlle Arquez a vedle ní Stanislas de Barbeyrac jako Renaud – její oběť, milenec a soudce v jednom. Ve druhé, poněkud splývající vrstvě byli ostatní pěvci. Gaëlle Arque na sebe strhla většinu pozornosti už rozsahem role, Armida je opravdu obrovská úloha. Vymykala se ale i krásnou barvou hlasu směrem ke kovově lesklému, dramatickému projevu, ovšem bez ztráty ohebnosti a smyslu pro legato i srozumitelnost textu.
Stanislas de Barbeyrac dodal ve svých scénách tmavě zbarvený tenor, který se s charakterem i výrazem zpěvu jeho jevištní partnerky perfektně pojil. Byly to hlavní postavy z jednoho hudebního těsta zformovaného do dvou osobitých forem. Bohužel včetně toho, že si ve výškách pomáhali silou.
Vrstvu vedlejších postav je poněkud hanebné odbýt celkovým hodnocením, protože všichni vlastně zazpívali velmi dobře. Paolo Rumetz, Gabriel Bermúdez, Olga Bezsmertna, Hila Fahima i Mihail Dogotari se zhostili úloh Renaudových i Armidiných souputníků na velmi solidní úrovni. Vlastně se tím připomnělo, jak kvalitní ansámbl má Vídeňská státní opera k dispozici a jisté handicapy v charakteru a osobitosti hlasů se projevují především v konfrontaci s hostujícími představiteli hlavních rolí.
Svým monologem ve čtvrtém dějství na sebe velmi dobře upozornil tenorista Bror Magnus Tødenes, představitel jednoho z Renaudových osvoboditelů. Poněkud nešťastné naopak bylo obsazení Stephanie Houtzeel do role Nenávisti – je spíš lyrický typ a oheň i ostří jejího výstupu zůstaly ukryté v orchestru.
Ohromná stavba Armidina sídla představovala jakési moderní vězení, které při otočení celé stavby o sto osmdesát stupňů ukázalo lákavě zlaté průčelí. Režisér Ivan Alexandre nechal Armidu po většinu času důstojně plynout ve velkých jevištních obrazech, což vyznění inscenace jednoznačně prospívalo. Úniky k realistickým scénám a baletnímu dotváření monologů představení spíš vyhazovaly z rytmu a odváděly zbytečně pozornost. Armida si například nemusela tak okatě brousit meč na Renauda, ten zase mohl svoje propadání jejím kouzlům zazpívat s podstatně menším množstvím baletní akce okolo. Takových momentů ale nebylo mnoho.
Klamnost Armidiny říše podtrhovali muži v ženských kostýmech – pro většinu svedených rytířů to nejspíš bylo dost nepříjemné překvapení. Nejednalo se ale o žádnou hloupou travestii nebo narážky na homosexualitu, pouze o jasné divadelní vyjádření. Režie se naštěstí vyhnula aktuálním narážkám na muslimy, ačkoli příběh sám stojí na konfliktu mezi křesťanstkým rytířem a saracénskou kouzelnicí. Tomuto druhu oper sluší alegorická rovina a pokud se nenajde odpovídající alegorie z dneška, roubování na konkrétní události je spolehlivě zabije.
Armida se bude hrát ještě čtyřikrát: dnes, tedy 19. října, a potom ještě 22., 25. a 29. října. S Marcem Minkowskim se ale do Vídeňské státní opery vrátila i nádherná inscenace Händelovy Alciny z roku 2010, která se teď bude hrát 20., 23., 26. a 30. října. Takže kdo má rád barokní operu, měl by do Vídně alespoň v jednom z těchto termínů zamířit.
Christoph Willibald Gluck: Armide, libreto Philippe Quinault. Hudební nastudování – Marc Minkowski, režie – Ivan Alexandre, výprava – Pierre-André Weitz, světla – Bertrand Killy, choreograie – Jean Renshaw. Gaëlle Arquez – Armide, Stanislas de Barbeyrac – Renaud, Stephanie Houtzeel – Nenávist, Paolo Rumetz – Hidraot, Gabriel Bermúdez – Ubalde, Bror Magnus Tødenes – Artémidore, Olga Bezsmertna – Phénice, Hila Fahima – Sidonie, Mihail Dogotari – Aronte. Les Musiciens du Louvre, Gustav Mahler Chor. 16. 10. 2016, Vídeňská státní opera, premiéra.
Leave a Reply