Zemřel Dietrich Fischer-Dieskau

21. 5. 2012, 8.47 | Martin Bojda

18. 5. 2012 zemřel v nedožitých 87 letech legendární německý barytonista Dietrich Fischer-Dieskau, jedna z největších osobností hudebně-interpretačního umění 20. století. Fischer-Dieskau se stal již za svého života v podstatě nesrovnatelným příkladem a symbolem umělecké poctivosti a kultivovanosti.

První ze svých takřka 150 kompletních operních nahrávek vytvořil roku 1948 (Rodrigo ve Fricsayově Donu Carlovi), postupně se prosadil též jako dirigent a autor řady studií z literární a hudební historiografie a teorie (monografie Goethe als Intendant, Wagner und Nietzsche aj.). Jako pěvec i teoretik se věnoval především německé romantické písni a opeře, vytvořil kompletní záznam všech Schubertových písní; stylotvorné bylo jeho působení v oblasti písně schubertovské, schumannovské, loeweovské i mahlerovské. Nahrál stovky desek (mj. i písně Friedricha Nietzscheho) a hostoval na všech významných světových operních a koncertních scénách. Díky mimořádnému vzdělanostnímu základu a citlivosti se dokázal zhostit stejně suverénně repertoáru verdiovského (Gardelliho Macbeth, Kubelíkův Rigoletto, Soltiho Posa…) jako wagnerovského (Karajanův Wotan, Jochumův Sachs, Konwitschného Holanďan a Wolfram ad.); byl slavným Figarem (Böhm), Donem Giovannim (Böhm, Fricsay) či Papagenem (Fricsay), ale věhlas si získal i jako pěvec bachovský či straussovský.

Svou osobní kulturou, maximální citlivostí pro hudebně-básnickou kvalitu a její dramatickou strukturu a lidskou důstojností je vzorem již pro několikátou generaci hudebníků, tak jako se do dějin hudby zapsal už krásou a mohutností svého lahodného, sytého, barevného barytonu, dokonale adaptabilního z romantické lyrické kontemplace do dramatického patosu nebo jiskřivé mozartovsko-straussovské kantabilní hravosti. Verdiho party dokázal vzácně prosytit naléhavostí a diferencovaností psychologicko-dramatického prožitku i vznosným belcantovým rozmachem. Referenční nahrávky Schubertových a Mahlerových písňových cyklů se dočkaly bezpočtu vydání a ocenění a patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo ve 20. století podniknuto na poli interpretace německé romantické poezie.

Umělecká a lidská úroveň, založená na konstituci, nikoli (spíše módním a domněle moderním) boření hodnot a forem, byla u Fischer-Dieskaua vypěstována celoživotním studiem uměleckých tvůrců i interpretů a stykem s nimi – pracoval s dirigenty jako Furtwängler, Knappertsbusch, Böhm, Karajan, Fricsay, Sawallisch, Solti, Barbirolli nebo Bernstein. Roku 1977 se oženil s maďarskou sopranistkou Júliou Varady. Reakce Fischer-Dieskauových kolegů (René Kollo, Brigitte Fassbaender…) se shodují v úctě k osobnosti, jaké se současnému opernímu provozu (spíše než ,,interpretačnímu umění“), paralyzovanému masmediálně zkorumpovaným exformačním kýčem, naprosto nedostává. Fischer-Dieskauovo umění svým rozměrem a hloubkou patří k symbolům toho nejlepšího z německého poválečného kulturního života.

Dietrich Fischer-Dieskau a jeho podpis, zdroj http://www.mwolf.de/author.html

Komentáře k článku „Zemřel Dietrich Fischer-Dieskau“

  1. Martin Bojda napsal:

    Jen náhodné zadání Mistrova jména do internetového hledání zprostředkuje hned množství článků, přinášejících informace o projevech účasti a úcty předních osobností německého kulturního a politického života. Kupř.:

    http://www.tagesspiegel.de/kultur/kurz-vor-87-geburtstag-saenger-dietrich-fischer-dieskau-gestorben/6647966.html

    Srovnejme jen s našimi poměry: když zemřel Antonín Švorc, nenapsalo se o tom skoro nic a nevyjádřil se k tomu žádný politik, zatímco hned následujícího úmrtí A. Girardot byly plné noviny, nemluvě o úmrtích či různých pohnutích bulvárních hvězd tzv. šoubyznysu tuzemního. Ovšem dnes už skoro nikdo nezná ani Fischer-Dieskaua, poslouchá se Netrebko a Villazón, naprosto bez stylu, kultury, úrovně – vždyť opera je hlavně zábava, že?, zdůrazňuje popcornový Wotan Bryn Terfel za obecného potlesku. Hrstky osobností naší hudební scény, jež bychom si mohli troufat srovnávat s Fischer-Dieskauovým formátem, si česká společnost naprosto neváží, hledá světovost v průměrné nápodobě aktuálního zahraničního místo v pěstování ryzosti původní, zcela v rozporu se svou historickou tradicí. (Platí i o dovážení zpěváků – Turandot, Elektra ad.) Hrdosti a důrazu Němců na národní kulturu můžeme jen závidět, přitom Češi jsou vedle Němců, Francouzů, Rusů a Italů asi jediný národ, jenž může sestavit operní repertoár na celou sezonu výhradně z domácí tvorby. Kdy si toho česká divadla všimnou?

Zanechte komentář