18. 5. 2012 zemřel v nedožitých 87 letech legendární německý barytonista Dietrich Fischer-Dieskau, jedna z největších osobností hudebně-interpretačního umění 20. století. Fischer-Dieskau se stal již za svého života v podstatě nesrovnatelným příkladem a symbolem umělecké poctivosti a kultivovanosti.

První ze svých takřka 150 kompletních operních nahrávek vytvořil roku 1948 (Rodrigo ve Fricsayově Donu Carlovi), postupně se prosadil též jako dirigent a autor řady studií z literární a hudební historiografie a teorie (monografie Goethe als Intendant, Wagner und Nietzsche aj.). Jako pěvec i teoretik se věnoval především německé romantické písni a opeře, vytvořil kompletní záznam všech Schubertových písní; stylotvorné bylo jeho působení v oblasti písně schubertovské, schumannovské, loeweovské i mahlerovské. Nahrál stovky desek (mj. i písně Friedricha Nietzscheho) a hostoval na všech významných světových operních a koncertních scénách. Díky mimořádnému vzdělanostnímu základu a citlivosti se dokázal zhostit stejně suverénně repertoáru verdiovského (Gardelliho Macbeth, Kubelíkův Rigoletto, Soltiho Posa…) jako wagnerovského (Karajanův Wotan, Jochumův Sachs, Konwitschného Holanďan a Wolfram ad.); byl slavným Figarem (Böhm), Donem Giovannim (Böhm, Fricsay) či Papagenem (Fricsay), ale věhlas si získal i jako pěvec bachovský či straussovský.

Svou osobní kulturou, maximální citlivostí pro hudebně-básnickou kvalitu a její dramatickou strukturu a lidskou důstojností je vzorem již pro několikátou generaci hudebníků, tak jako se do dějin hudby zapsal už krásou a mohutností svého lahodného, sytého, barevného barytonu, dokonale adaptabilního z romantické lyrické kontemplace do dramatického patosu nebo jiskřivé mozartovsko-straussovské kantabilní hravosti. Verdiho party dokázal vzácně prosytit naléhavostí a diferencovaností psychologicko-dramatického prožitku i vznosným belcantovým rozmachem. Referenční nahrávky Schubertových a Mahlerových písňových cyklů se dočkaly bezpočtu vydání a ocenění a patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo ve 20. století podniknuto na poli interpretace německé romantické poezie.

Umělecká a lidská úroveň, založená na konstituci, nikoli (spíše módním a domněle moderním) boření hodnot a forem, byla u Fischer-Dieskaua vypěstována celoživotním studiem uměleckých tvůrců i interpretů a stykem s nimi – pracoval s dirigenty jako Furtwängler, Knappertsbusch, Böhm, Karajan, Fricsay, Sawallisch, Solti, Barbirolli nebo Bernstein. Roku 1977 se oženil s maďarskou sopranistkou Júliou Varady. Reakce Fischer-Dieskauových kolegů (René Kollo, Brigitte Fassbaender…) se shodují v úctě k osobnosti, jaké se současnému opernímu provozu (spíše než ,,interpretačnímu umění“), paralyzovanému masmediálně zkorumpovaným exformačním kýčem, naprosto nedostává. Fischer-Dieskauovo umění svým rozměrem a hloubkou patří k symbolům toho nejlepšího z německého poválečného kulturního života.