Tanec kolem východních tradic

5. 3. 2011, 8.26 | Boris Klepal

Mehmet Can Özer se ve svých kompozicích často obrací k tradicím Středního a Blízkého Východu, což se samo o sobě s naším kulturním povědomím míjí. O tamních středověkých malířích či tančících derviších většinou nevíme vůbec nic. Převedením do abstraktní řeči elektroakustické hudby s grafickým doprovodem se ale jeho skladby stávají zcela svébytnými objekty, které nejsou přímo závislé na vědomí konkrétních inspirací a souvislostí.

Mehmet Can Özer, foto Mustafa Deliormanli

I při maximálním nasazení elektroniky koncert stál a padal s výkony živých hudebníků, což se projevilo v pozitivním i negativním směru. Zvukové plochy bohatě vrstvené z ruchů i konkrétních zvuků tvořily základ všech skladeb. S hudbou korespondovaly videoprojekce Maxe Hattlera zaměřené především na černobílé tvary a jejich psychedelicky působící proměny. Barvy se objevovaly jen sporadicky, často jakoby se jen objevily odlesky na hraně maximálně přiblíženého černého objektu.

Úvodní skladba In the Arctic Cave si rozhodně nedělala ambice na popisnost, spíš se jednalo o abstraktní reflexi konkrétního prostoru. Působila z celého koncertu nejvřeleji, což je vzhledem k názvu poněkud paradoxní. Myslím si ale, že to bylo částečně způsobeno prvním setkáním s tvůrčími postupy, které se později začaly poněkud manýristicky opakovat. Největší zásluhu na tom ale určitě měl hráč na flétnu ney Tolga Saraçoǧlu, který elektroakustickou kompozici zjemňoval melodickým přístupem a ušlechtilým tónem svého nástroje. Následující Clarinet Concerto připomínalo klarinetový koncert jen hodně vzdáleně, rozhodně se nejednalo o skladbu pro sólový nástroj s doprovodem. Tóny klarinetu spíš zapadaly do celkové audiovizuální koláže.

Mehmet Can Özer, partitura

Změna oproti původně ohlášenému programu nebyla ku prospěchu věci, narozdíl od včerejšího koncertu. Kvůli absenci hráče na baglamu uvedl Özer svoji sólovou skladbu, patrně Improvisation (nepostřehl jsem to úplně přesně, soudím podle jeho webu). Skutečně se ale jednalo spíš o improvizaci než kompozici, v níž se sám autor a interpret v jedné osobě úplně ztrácel. Podobných koláží jsem slyšel už mnoho, měl jsem dojem, že poslouchám průměrný příspěvek do rozhlasové soutěže pro amatéry. Absence videa na atmosféře také nepřidala a publikum ztratilo soustředěnost, která se jen těžko hledala zpět. Zvlášť když Reflections III žádné oživení nepřinesly a poznamenal je také nijaký výkon houslistky Edy Özer. V tomto typu hudby se to sice těžko poznává, ale podezírám ji, že svůj nástroj příliš dobře zvládnutý nemá. Závěrečný Siyah Kalem’s Dance #2 koncert opět oživil. Podíl na tom měla jak účast všech sólistů, tak video reflektující tentokrát konkrétně obrazy legendárního malíře.

Siyah Kalem: Tančící démoni

I díky nevydařené střední části bylo zřetelné, že jsme po většinu večera neposlouchali žádné improvizace, ale promyšlené kompozice. Překvapivé bylo, jaký podíl na celkovém účinku měl podíl živých hráčů, i když z hlediska kvantity působil spíš okrajově. Pokud bylo něco opravdu nesnesitelné, tak vybydlené prostředí Studia 1, neustálé žvanění kdesi za zdí a rány ozývající se patrně z některé z přilehlých tělocvičen. Koncert měl zvlášť zezačátku silné momenty, střed byl velmi nevyrovnaný a únavný, konec vše s jistými obtížemi napravil. A jen pro zajímavost, podívejte se, co říká o jménu Siyah Kalem translator.

Siyah Kalem Dance. Mehmet Can Özer: In the Arctic Cave, Clarinet Concerto, Improvisation(?), Reflections III, Siyah Kalem’s Dance #2. Mehmet Can Özer – živá elektronika, klavír, Eda Özer – housle, Nusret İspir – klarinet, Tolga Saraçoǧlu – ney, Max Hattler – video. 4. března 2011, Studio 1 Českého rozhlasu Brno, v rámci festivalu Expozice nové hudby.

Zanechte komentář