Hudba plyne v čase, dává mu obrysy a vymezuje se v něm. Pokud si samotná skladba bere čas za svoje téma, měla by vzniknout pozoruhodná smyčka, která nás obklopí a vtáhne. Na včerejším koncertu Praesenz | intercom se to i díky vynikající interpretaci podařilo.

Praesenz je sdružení hudebníků orientovaných na současnou hudbu a její koncertní provedení, jak napovídá sám název (nakonec zápisník, který právě čtete, se pokouší zmizelou přítomnost zachytit). Jeho členové se pružně sdružují do několika formací, Praesenz | intercom interpretuje skladby pro violoncello (Jan-Filip Ťupa) a klavír (Reto Staub).

Oproti tištěnému programu došlo k několika změnám v pořadí skladeb a myslím, že to byly změny k lepšímu. Interpreti nešetřili náročným repertoárem sebe ani publikum a pozměněné pořadí mělo logičtější gradaci. Tu jsme mohli v první části koncertu sledovat ve dvou proudech – zvukovém a formálním. Jednotlivé skladby směřovaly ke stále klasičtější formě a intenzivnějšímu zvuku.

Durations Mortona Feldmana jsou postaveny na dlouze držených flažoletech s křehkým doprovodem klavíru a vzbuzují pocit průsvitnosti. Prostý prostor Miroslava Srnky je téměř sólovou suitou pro violoncello, jehož part místy navozuje až dojem trojzvuků. Klavír se přidává jen místy, dělí skladbu na jednotlivé úseky a vytváří jim pointy. Vypůjčím-li si pro popis první části večera symfonické schéma, Sincronie Franka Donatoniho měla funkci scherza svým tempem i náladou. Fragment II Petera Grahama je vlastně jednou krátkou a působivou gradací s použitím tradičních kompozičních prostředků. Z pouhého poslechu jsem měl dojem, že by se svým charakterem mohl stát v orchestrální podobě součástí Tristana a Isoldy. Nasměroval nás také k nejkonzervativnějšímu dílu celého večera, jímž byla čtyřvětá Sonata pro violoncello a klavír Elliotta Cartera.

Ve druhé půli zazněly dva rozsáhlejší celky. Titul Intercomunicazione napovídá, že se Bernd Alois Zimmermann snaží zachytit ve své kompozici něco, co se v tradičním dialogu dvou nástrojů ztrácí, nebo zůstává nevysloveno. K takovému pocitu sváděl i její charakter neklidné meditace (uznávám, že jsou to výklady velmi subjektivní). Romancendres se na nahrávce dostaly i do společnosti romancí Clary Schumannové. Ta zničila čtyři skladby pro klavír a violoncello, které napsal její manžel, protože se jí nezdály dost dobré a nechtěla, aby poskvrňovaly jeho památku. Heinz Holliger tyto nedochované skladby reflektuje ve svém cyklu. Více než romantické inspirace se ocitá v popředí snaha využít zvukové možnosti obou nástrojů po všech stránkách.

Oba interpreti hráli opravdu výborně a bylo patrné, že se za současnou (či téměř současnou) hudbu nemusí schovávat. Tón violoncella Jana-Filipa Ťupy byl v melodičtějších pasážích i s minimem vibrata měkký a zpěvný. Projev Reto Stauba zůstává i při konkrétním a energickém úhozu ušlechtilý. Oba hudebníci hráli s plným nasazením a soustředěním, které se jim od počátku podařilo přenést i na publikum. Specifická akustika dvorany centra VUT s intenzivním dozvukem současné komorní hudbě prospěla, méně už klavír. Škoda, že není k dispozici lepší. Byla to však jen malý nedostatek v rámci celkově vydařeného večera – nejklasičtějšího v letošním ročníku festivalu.

Praesenz | intercom, Jan-Filip Ťupa – violoncello, Reto Staub – klavír. Morton Feldman: Durations (1960), Miroslav Srnka: Prostý prostor (2006), Franco Donatoni: Sincronie (1992), Peter Graham: Fragment II (1998), Elliott Carter: Sonata (1948), Bernd Alois Zimmermann: Intercomunicazione (1967), Heinz Holliger: Romancendres (2003). Jan-Filip Ťupa – violoncello, Reto Staub – klavír. 3. března 2011, dvorana Centra VUT, Brno. V rámci festivalu Expozice nové hudby.