Od toporných začátků ke strhujícímu finále kráčela Filharmonie Brno včerejším abonentním koncertem. Dámy a pánové, rozehrát se máte v šatně, a ne prvním číslem programu.

Zařadit Houslový koncert č. 2 Dmitrije Šostakoviče z roku 1967 mezi symfonické básně Píseň bohatýrská a Život hrdiny je počin do značné míry ironický a zajímalo by mě, do jaké míry byla ona ironie vědomá. Šostakovič byl po letech perzekucí, kdy mu šlo místy bez nadsázky o život, již sedm let členem Komunistické strany Sovětského svazu a dá se říci, že užíval privilegií komunistického papaláše. Na druhé straně mu stranická legitimace do jisté míry paradoxně umožnila návrat ke starým “formalistickým neřestem”, “chaosu místo hudby” a choulostivým tématům. Ale i v předchozích obdobích však byl spíše typem oběti než hrdinného odpůrce režimu. Hudebně jeho koncert s okolními díly komunikoval rozhodně mnohem lépe než se symfoniemi W. A. Mozarta, v jejichž sousedství se v minulosti ocitly Šostakovičova Symfonie č. 4 a Leningradská. Dobře si rozuměl především s následující symfonickou básní Richarda Strausse, i díky houslovému sólu, které obsahuje její třetí část. I tak jsou ale mimohudební okolnosti tohoto hudebního spojení podivuhodné, dráždivé a vzbuzují přinejmenším zvědavé otázky.

Filharmonie Brno, jak jsem již zmínil, nezačala dobře a pojala Píseň bohatýrskou Antonína Dvořáka jako úvodní kousek na rozehřátí. Ještě nejlépe zněla dřeva, orchestr hrál toporně, bez vzletu, smyčce postrádaly zpěvnost, žestě jistotu, tympány zanikaly. Celkový zvuk byl roztříštěný, trčely z něj jednotlivé nástrojové skupiny a orchestr se teprve postupně konsolidoval a rozehříval. Závěr symfonické básně už vzbuzoval naději, že to byl opravdu jen nešťastný začátek, je ovšem škoda, že Dvořákovo dílo kvůli provedení oproti následujícím částem programu úplně zapadlo.

Špatný dojem brněnská filharmonie napravila hned úvodními tóny Houslového koncertu č. 2 Dmitrije Šostakoviče. Pojetí bylo velmi lyrické, dařila se vyrovnaná pianissima včetně jemného víření tympánů, které se také sympaticky probudily. Jen lesní rohy by zasloužily o něco více jistoty. Vadim Gluzman se ujal sólového partu s jistotou, přesvědčivostí a stylově. I při sytém a zpěvném tónu dokázal vtisknout náročnému partu dostatek energie a expresivity, uvítal bych snad jen více důrazu na práci s barvou zvuku. Celkově byl Gluzmanův výkon výborný včetně rozsáhlých kadencí, navíc navzdory hlučnému úspěchu sympaticky bez přídavku – stylově vhodný by se jen těžko hledal.

Život hrdinův Richarda Strausse zahrála Filharmonie Brno ve velkém stylu. Hutný, měkký a přitom konkrétní zvuk, který hned ze začátku nasadila, si mimo jiné opět řekl o kvalitní koncertní sál, kde bychom jej mohli vychutnat se vším všudy. Aleksandar Marković budoval uvážlivě dynamické gradace, ve výborném světle se předvedly všechny nástrojové skupiny: jen vypíchnu violoncella a kontrabasy v expozici hlavního tématu, dřeva v úvodu druhé části a tuby v paralelních kvintách, fanfáry trubek znějící ze zákulisí, konečně přesvědčivé lesní rohy a především vynikající sólové housle ve třetí části. Stylově novoromantický, široký zvuk zůstával čitelný i v mohutných tutti, celkový dojem z provedení byl strhující.

Nebýt nešťastného začátku, dalo by se mluvit o vynikajícím koncertu. Vypravíte-li se do Janáčkova divadla ještě dnes večer, jistě neprohloupíte.

Antonín Dvořák: Píseň bohatýrská, symfonická báseň op. 111, Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič: Houslový koncert č. 2 cis moll op. 129, Richard Strauss: Život hrdinův (Ein Heldenleben), symfonická báseň op. 40. Vadim Gluzman housle, Filharmonie Brno, hudební nastudování Aleksandar Marković. 26. 1. 2012, Janáčkovo divadlo, Brno.